Reportáž

Vidět fašanek a zemřít

09 / 03 / 2017

Věřte, že to vyjde skoro nastejno. Pokud vyrazíte do Amazonie na rituál s magickou liánou duše, rozšíříte si vědomí, bude vám nádherně, bude vám příšerně, snad ve zdraví přežijete. A totéž platí, zajedete-li na fašanek do Velké nad Veličkou. Na žádnou z těch výprav do smrti nezapomenete, nicméně při druhé ušetříte padesát tisíc korun. Toto je pokus o rekonstrukci jednoho masopustu.

Věřte, že to vyjde skoro nastejno. Pokud vyrazíte do Amazonie na rituál s magickou liánou duše, rozšíříte si vědomí, bude vám nádherně, bude vám příšerně, snad ve zdraví přežijete. A totéž platí, zajedete-li na fašanek do Velké nad Veličkou. Na žádnou z těch výprav do smrti nezapomenete, nicméně při druhé ušetříte padesát tisíc korun. Toto je pokus o rekonstrukci jednoho masopustu.

Upřímně pochybuju, že nějaký přivandrovalý žurnalista dokáže napsat dobrou reportáž z horňáckého masopustu, takzvaného fašanku. Ano, v neděli dopoledne, na začátku obchůzky, se může k chase přidat každý, ale buď s těmi chlapci (říká se jim fašankáré) nebude pít a oni se mu ztratí mentálně, nebo pít bude a ztratí se sám – jak mentálně, tak  fakticky.

Jsem druhý případ, a upřímně? 

Děkuju všem svatým za to, že jsem se po pár dnech našel.  

 

Neděle, cca 23:00

Má vůbec poslední vzpomínka na letošní fašanek je příšerná. 

Třímám v náručí kontrabas, snažím se vydrnkat Ovčáky čtveráky, kdosi už říká, že mi rozbije tlamu, jiný hlas se mě zastává, „on není hloupý, on je Pražák“, já všem těm fantastickým muzikantům slibuju, že když začnou víc zkoušet na své nástroje, přijmu je do kapely (ale jaké?!), jakýsi kluk odkládá housle a vyhrnuje rukávy, těžko říct, kde jsme, asi v hospodě, ale nevím, měla by být nedělní noc, tak deset hodin, možná k půlnoci, voní tu vajíčka, která dnes fašankáré dostali do košíků, umíchaná na špeku, který jim hostitelé nabodávali na šavle, čili takzvaná škvarenina, ale nepředpokládám, že bych dostal ochutnat; dlouho všichni byli milí, teď už je mě moc. 

Udělám ještě pokus – začnu halekat jednu z těch, které jsme od rána zpívali několikrát a kterou jsem si jakžtakž zapamatoval, „Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí“, a ano, mně se fašanek opravdu krátí, protože příští vzpomínka bude až z vlaku na Prahu, kde si utírám ledový pot a zacpávám uši, aby už přestala řvát hypnotická muzika, aby už skončily všechny ty horňácké písně, které sice miluju, ale ať je chvilinku ticho, proboha! 

Načež mi dojde, že muzika hraje jen v mé hlavě, zbytek kupé jede v klidu do práce, takže už začalo pondělí a já nechápu, jak je možné, že fašankáré ve Velké nad Veličkou právě teď vstávají ke druhé obchůzce; tam se totiž s hudebními nástroji a šavlemi chodívá po barácích odjakživa v neděli i v pondělí, fuj, to ne, já chci být doma a spát, jen nevím, jak usnu, když mi v hlavě pořád haleká to jejich, „staré baby lajú, že sa nevydajú...“ 

Jsem dost mimo, ale za rok bych jel nejspíš zase. 

 

Neděle, cca 17:00

O trochu jasnější vzpomínky mám na nedělní odpoledne. 

Ještě je světlo, ale nachyluje se k šeru, řekl bych – netuším, kam jdeme, třítisícová Velká nad Veličkou mi připomíná velkoměsto, ale dobrou zprávou je, že se pořád držím několika chlapců, svých fašankárů. Tadyhle primáše Pavla Kubíka jsem sice neviděl dobré dvě hodiny, nejspíš si u nějaké rodiny zdříml, ale i on si to teď cik cak šněruje nekonečně dlouhou cestou podél garáží, šněrujeme všichni, ale on pořád hraje na housle a cosi zpívá; bohužel už tomu jejich nářečí moc nerozumím. Kráčí tu se mnou i klarinet a viola, ale těžko říct, kde máme zbytek, nějak jsme se potrhali, což se nám stává už od oběda – někomu se nechce z tepla ven a nechává se hostit, dokud nedostane vyháňací štamprli...

Odkudsi zleva zaslechneme muziku, takže sláva, nejspíš se srazíme s ostatními, dohromady se valí dědinou pořád takových dvacet okrojovaných mužů, a už je vidíme, stojí u kohosi na zápraží a onen hostitel, důstojný a dle všeho střízlivý muž, na mě kývá, ať vejdu dovnitř. 

Vzápětí vzniká asi nejdivnější rozhovor, jaký kdy kdo vedl se starostou:

- Vy jste fakt starosta?! Jako novinář bych si s vámi měl popovídat, ale už mi to ňák nemyslí.

- Dáte si štamprlu?

- Pane starosto, dám. Tak jaký máte vztah k fašanku?

- Velice kladný, taky jsem po fašanku chodíval s cimbálovou muzikou

Ležhory, takže vím, jak je to náročné... A vy dnes jdete s mým synem, to je ten basista.

- Adam je váš syn? Já ho miluju. V poledne vypadal, že končí, ale nádherně zas ožil – má vůli!

- Tož to ta muzika povzbuzuje... Ale včera hrál do rána v hospodě a to víte, člověk má strach, kde je, jestli někde neostal.

- Já ho ohlídám, je výbornej. Tak jak to s vámi bylo?

- Jsem původně klavírista, hrával jsem spíš bigbít, na housle jsem začal až ve čtyřiadvaceti letech, a to díky herci Ondrovi Havelkovi, který k nám jezdívá. Seznámili jsme se na Silvestra 1977, to ještě študoval DAMU, přijel s Jarkou Kretschmerovou, chtěli poznat zdejší muziku... Ondrovi se tu zalíbilo, příště dojel na fašanek, z divadla měl půjčené housle, tak jsem začal fidlat taky, a až tímto stylem jsem se dostal k folkloru.

- Aha... Heleďte, vy máte v krmítku na zahradě dvacet sýkorek! 

- Za letošní zimu už dostaly třicet kilo slunečnice. Ještě vám naleju, ale nemíchejte slivovici s vínem ani pivem, maximálně s neslazenou minerálkou. A pokud náhodou vydržíte i na obchůzku zítřejší, potkáme se zas, fašankáré dojdou i na úřad, zazpívají „Fašanku fašanku“ do obecního rozhlasu, to je tradice...“

Musím někde dohnat chasu, tak se loučím, ale ještě se starostovy manželky zeptám, není-li pro ni hodinová návštěva hlučných flamendrů starostí. Uklidní mě: „Naopak, radostí, akorát máme malé prostory – kdyby manžel zkulturnil garáž, bylo by to tam pohodlné, ale takhle má člověk výčitky, když mu půlka lidí stojí venku. Jinak všechny pohostíme rádi, vždyť nás přece návštěvou poctili.“

Mám chuť ji políbit.

 

Neděle, cca 15:00

Jak se vracím v čase, vzpomínky jsou ostřejší – vidím se u „strýca“ Tomáše Prachaře, kam se nás nacpalo všech dvacet, tesklivě zpíváme „Nad Myjavú sú dvě hvězdy jasné, u súsedú majú dívča krásné“, dokonce i já, který jsem tu píseň nikdy neslyšel, a najednou se, přísahám, otevře podlaha, Tomáš Prachař kývne, že můžeme po žebříku dolů, že tam prý je peklo, a skutečně, tři metry pod zemí nás vítá úžasný archiv slivovice všech možných ročníků třicet let nazpět, a já mám na jazyku pocit opojný jak nikdy. Prožívám teď ony křehké chvíle, které by si chtěl člověk zakonzervovat, slyším jenom spoustu libé hudby, cinkot skleniček a smích, převaluju slivovici na jazyku, zakusuju klobásou, tady chci žít, tohle jsem hledal čtyřicet let!

Když se zase vyhrabeme na povrch zemský a zamáváme mastnou šavlí na rozloučenou, optám se ostatních fašankárů, jestli je Tomáš vdovec, protože jsem žádnou ženu neviděl, ale ne, manželku má, jenomže ta je prý jednou z těch, které si přejí, ať už je fašanek za námi, ať už je konečně Popeleční středa, ať zavládne čtyřicetidenní půst, a já její pocity dovedu pochopit, protože uznávám, že tento svátek je naprosto antifeministický; muži jásají, ženy je křísí a dlouze po nich uklízejí... 

V Praze by to už nejspíš neprošlo.

 

Neděle, cca 12:30 

Vracím se hlouběji a vzpomínky jsou už plastické – na obchůzce jsme třetí hodinu, navštěvujeme plus minus desátý dům. Můj oblíbenec, kontrabasista Adam, je špatný: „Su úplně mrtvý,“ skučí, „nemožu, ale v životě to nevzdám, jen su hodně unavený, opitý...“ 

Tím pádem jsme na nejlepším možném místě, protože nás vítá jakási pohádková babička Anna Bobčíková, „válečný ročník 1940, můj tatíček byli zpěvák veliký, František Buláň,“ a laskavě všechny pobízí, ať si dají horkou slepičí polévku, „lokšíky sú henkaj,“ a když se někdo upejpá, řekne důrazněji, „tož pojď si dát polévku, nech trochu okreješ, už musíš být unavený...“ 

Dojím a ona se směje: „Baže mám fašanek ráda, proto to děláme, v krvi to máme, těšíme se z toho, tu radost si šanujeme,“ všemu nerozumím, ale nechávám se těmi slovy hladit, „naša mamička vždycky říkali, podívajte sa, chlapi chodí po fašanku, pak ale bude Škaredá streda a všeci budú škréčat,“ čemuž taky úplně nerozumím, ale je mi to jedno, protože dostávám mátový čaj a boží milosti; což je cosi sladkého, nepopsatelně dobrého... 

Část fašánkárů se zvedla, pár jich zůstává, čeká se, zdali polévka postaví na nohy basistu, a ona ho překvapivě posadí ke klavíru, na který začne suverénně vyhrávat jakési honky-tonky blues, přidají se housle, za chvíli je z toho cikánská divočina, výjimečně se nezpívá, jenom tak jamuje, ale nádherně, snad všichni fašankáré jsou virtuosové, a proto si dám ještě malou štamprli, dnes asi tak osmou, a kouzelná babička říká, „pijte takhle po štamprlkách a budete čím dál zdravší, ale musíte mezi tím pojídat, ještě si pojezte koblihu,“ a basista už je úplně čilý, takže vyrážíme na další štaci.

 

Neděle, cca 10:00

Všechno vypuklo ráno v deset, kdy se fašankáré pomalu scházeli u Kománků, protože tam se začíná už celá desetiletí – je to folklorní rodina, navíc bydlí ve středu dědiny, takže právě tady se prvně zpívá „Fašanku, fašanku, zelený krušpánku, nebudu ťa nosit enom do fašanku“ a všichni chlapci si skutečně strkají krušpánek (čili rostlinu zimostráz vždyzelený) za klobouk anebo beranici.  

Tou dobou jsem ještě ostýchavý divák v civilu, do cizího domu bych rozhodně nevlezl, ani tu slivovici neplánuju pít, jen kdyby mě někdo nutil, a naprosto seriózně si povídám s vynikajícím zpěvákem a klarinetistou Martinem Prachařem, který mě fascinuje faktem, že si takhle po ránu mastí žaludek kefírem, ale nejspíš ví, co dělá, je to jeho třiatřicátý fašanek. 

Zajímá mě, proč se vždycky těší, on chvíli hledá slova: „Fašanek je bezesporu věc, kterou když člověk správně uchopí, tak ho to zasáhne; každý si tam asi najde svoje.“ 

„A ty sis našel co?“ tykám, protože Martin je sice generálním manažerem největší firmy široko daleko, ale na společenské postavení při fašanku nikdo nehledí. 

„Pro mě to je tak trochu znovuzrození – na pár dnů v roce jiná pravidla, chlapský kolektiv starých kamarádů, pořád se hraje a zpívá, i to pití k tomu patří... Neboli zážitek pro každého, kdo přijme tu hru – je masopust, karneval, a lidi se k jeho konci vždycky chovali a budou chovat trochu jako hovada. Proč ne? Jako děcka jsme na fašanku nepili, ale vzpomínám, že jsme po něm tři dny nemohli mluvit, sotva jsme sípali – nádhera. No a teď si beru do úterý dovolenou, nebude mi nejlíp.“

Ptám se ho: „Hrozí, že bys úplně odpadl?“

A Martin se napije kefíru: „Může se to stát, ale je mi třiačtyřicet a většinou si to už nechávám na doma. A vůbec, kluci, kteří chodí po fašanku, jsou už trénovaní, například včera jsme byli dlouho na hospodské muzice s cimbálem a teď jsme všichni tady. Zbourá se obvykle návštěvník z Prahy, protože teď začne fakt smršť, uvidíš. Přidej se k nám a večer mi řekneš, jestli a jaké má fašanek kouzlo – tedy pokud se dnešního večera dožiješ.“

 

Fotoreportáž si můžete prohlédnout v galerii.

 

Bláznivé dny
Divokým fašankem vrcholí období masopustu.
V horňácké Velké nad Veličkou, třítisícové obci na úpatí Bílých Karpat a na dohled od slovenské hranice, se vždycky žilo chudě, ale v období masopustu bývalo veselo. 
Už od Tří králů se konaly zabijačky nebo svatby, na všechno byl čas, vepřového masa víc než jindy, popíjelo se.
Vrcholem býval a dodnes zůstává fašanek čili poslední dny před Popeleční středou – už v sobotu je v hospodě cimbálová muzika, v neděli a pondělí obcházejí muži v krojích s hudebními nástroji a šavlemi dědinu. V úterý se pak ještě takzvaně pochovává basa, ale tento zvyk v posledních letech vyhasíná. 
Po ztřeštěném veselí vždy následoval půst, který trval čtyřicet dnů; až do Velikonoc.
Galerie (16) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat