Jednovaječná baletčata se loučí

Jako děti si je pletli i známí, teď jsou k rozeznání. Jiří má například více vlasů a poslední dobou je zarostlejší.

Roman Dietrich

Už od dob cirkusového dětství jsou zvyklí na častá loučení, takže se zatím nijak zvlášť nedojímají, ale kdo ví? Jedenačtyřicetileté bratry Bubeníčkovy, světově proslulé baletní tanečníky, čeká do konce září pár posledních vystoupení. Na úplný závěr to bude dvakrát Praha, dvakrát Plzeň... a potom se nejspíš pár slz objeví.

Se svými kmenovými divadly (ve kterých byli pochopitelně prvními sólisty) se rozloučili už před rokem – Otto s tím v Hamburku, Jiří s drážďanským.

Právě v Drážďanech se ale letos v srpnu sešli, aby tu nazkoušeli poslední společné představení jménem Orfeus: „Chtěli jsme si ještě jednou zatancovat v Česku a na Slovensku,“ vysvětlují po čtyřhodinové zkoušce, „protože ono se nedá nic dělat; tam je náš domov.“

Což říkají navzdory faktu, že se v Československu nenarodili a v posledním čtvrt století ho navštěvovali zřídka.

Loučení s cirkusem

Sedíme v prázdném divadle na kraji Drážďan a slovo „loučení“ se nám do rozhovoru každou chvíli vrací.

„Jo,“ říká o pár minut starší bratr Otto, „my se loučíme pořád. Začalo to v době, kdy rodiče odjížděli na cirkusové štace bez nás, třeba na čtyři měsíce do Japonska, a nám z toho bývalo smutno. Mně asi víc než tady Jirkovi, protože jsem byl na tátu s mámou fixovanější. Bylo nám nějakých čtrnáct, pořád ještě komunismus, takže volat pravidelně do Japonska možné nebylo, a my měli vždycky takovou radost, když přišel balíček! Dodnes vzpomínám, jak nám máma poslala taková letadýlka, která se dala složit a potom lítala…“

Podpořte Reportér sdílením článku