Rozhovor

Třináct filantropů očima jedné ženy

11 / 11 / 2016

„Myslím, že filantropů je na tuhle naši malou zemi celkem dost. Jen se o nich neví, případně oni sami nechtějí, aby se o nich vědělo,“ říká režisérka Jana Počtová. Její dokumentární cyklus Filantrop vysílá Česká televize každou sobotu a neděli v podvečer.

„Myslím, že filantropů je na tuhle naši malou zemi celkem dost. Jen se o nich neví, případně oni sami nechtějí, aby se o nich vědělo,“ říká režisérka Jana Počtová. Její dokumentární cyklus Filantrop vysílá Česká televize každou sobotu a neděli v podvečer.

Co vám osobně naskočí v hlavě pod pojmem filantrop?

Pro mě je to člověk, který pochopil, že je nutné vzít na sebe jistou odpovědnost za společnost, ve které žije. Člověk, který se snaží zlepšit poměry v komunitě, ve svém okolí – každý, jak může. Člověk, který pochopil, že když se nezačne angažovat, nemá moc nárok stěžovat si, jak to kolem něj vypadá.

 

Jak vás napadlo, že natočíte sérii dokumentů právě o filantropech?

Nápad přišel od mého producenta Daniela Tučka. Já chtěla původně točit o lidech, kteří zbohatli poctivou prací a dobrým nápadem. Daniel tomu přidal právě tu nadstavbu: aby to byli lidé, kteří zbohatli poctivou prací a zároveň si uvědomili, že vydělané peníze už nejsou schopni nebo nechtějí utratit za svou vlastní spotřebu. Zkrátka chtěli jsme předat lidem pozitivní zprávu, kterých podle mě není nikdy dost. A motivovat ostatní, hodně bohaté i ty méně bohaté, aby dostali chuť přidat se do téhle „party“.

 

Objevila jste něco, co ty lidi spojuje?

Všichni jsou úspěšní v tom, co dělají. Jsou také velmi inteligentní a nejsou lhostejní. A všem dělá radost to, co dělají.

 

Proč se podle vás pustili do filantropie, co je motivuje?

Těch motivů je spousta a žádný pro mě není špatný. Někdo může říci, že to dělají jen proto, aby si vylepšili karmu. Ale proč ne? Například Libor Winkler nám řekl, že mu záleží na tom, jací lidé ho obklopují. Pro někoho to může znít sobecky – vylepšuje si jen prostor, ve kterém žije. Ale v širším měřítku je to přece v pořádku!

 

Jsou mezi nimi jen Pražáci, nebo jste našla nějaké filantropy i v regionech?

Našla, třeba v Jablonném nad Orlicí, kde továrník Kvido Štěpánek zkvalitňuje místní nemocnici, pomáhá postiženým dětem a hospicům, posílá na své náklady humanitární konvoje na Ukrajinu. Navíc je nesmírně vtipný, pracovitý, srší energií a nadšením. Měla jsem z něj pocit, že ho baví úplně všechno. Dalším lokálním filantropem je Martin Hausenblas, který v Ústí nad Labem založil stipendijní fond a snaží se pomáhat mladým lidem, aby mohli vyjet studovat na prestižních školách v zahraničí. Nebo broumovský patriot Jan Školník, který si vzal na starost kompletní obnovu tamního benediktinského kláštera, což je taková porce práce, jakou si mnoho z nás ani nedovede představit. Z kláštera se v posledních letech stalo rušné kulturní centrum, pan Školník také například zaplatil a zprodukoval vznik divadelního představení, kde vedle špičkových profesionálů hrají i místní lidé.

 

Stalo​​​​​​​ se vám, že někteří vytipovaní lidé nechtěli o své filantropické aktivitě mluvit?

Neřekla bych, že jsme s tím měli problémy. Jen si někteří z našich hrdinů vzali čas na rozmyšlenou, což úplně chápu. Nakonec u všech zvítězilo přesvědčení, že je potřeba o těch věcech mluvit a šířit je dál.

 

Čeho se obávali?

Mediální pozornosti, jednoduše řečeno.

 

Někteří z lidí, o kterých jste točila, nejsou zrovna megaboháči. Může být filantropem kdokoliv?

Takhle se to úplně říct nedá, ale určitě k tomu nejsou nutné nějaké závratné peníze. Někdy stačí čas, což je ale na druhou stranu stále dražší komodita, zvlášť mezi těmi schopnými a úspěšnými.

 

Podle čeho jste filantropy vybírali?

Hlavním klíčem byla bezúhonnost a zajímavé osudy. Také jsme se snažili vybírat tak, aby šlo o různé směry a formy pomoci. Bohužel jsem nenašla nikoho, kdo by si zvolil jako své téma ochranu životního prostředí, složité bylo také najít filantropa, který se věnuje bezdomovcům nebo vůbec lidem na okraji společnosti – s virem HIV, drogově závislým…

 

Filantropii a mecenášství si často spojujeme s první republikou. Našla jste mezi současnými filantropy nějaké ozvěny téhle tradice?

Někteří na to jistě svým způsobem navazují, ale za sebe musím říct, že mi to srovnání přijde trochu zavádějící. Jednak si myslím, že ta doba nebyla zdaleka tak ideální, jak si ji možná dnes malujeme. A hlavně, že ona tradice, ke které se někdy tak vztahujeme, vznikala už mnohem dříve. Byli tu přece osvícení panovníci, kteří se starali o své poddané, dále šlechta, bohatý měšťanský stav, církev a kláštery… Ti všichni tvořili jakousi pomocnou síť. Bohužel komunistická éra tuhle hierarchii rozbila, elity vykázala na okraj a ještě vtloukala lidem do hlavy, jaké představují zlo.

 

Kdybyste měla vybrat jeden moment, který vás při natáčení nejvíc dostal, který by to byl?

Za celou tu práci jsem moc ráda. Rok jsem byla v kontaktu s inteligentními, inspirativními lidmi, kteří mi odkryli spoustu nových úhlů pohledu na různá témata. Pustili mě do svého soukromí, poznala jsem jejich rodiny, přátele, spolupracovníky. Vážím si toho, nestává se mi to často.

 

Ja​​​​​​​na Počtová
Česká dokumentaristka a režisérka. Natočila například film Eshq (2004) o čtyřech afgánských ženách, stojí za divadelně-filmovým projektem Vostodvacet (2005), je autorkou dlouhometrážního dokumentu Akráč (2008) o Paláci Akropolis či dokumentu Oči tygra (2011) o romském boxerovi Stanislavu Tišerovi. Největší ohlas vzbudil její celovečerní dokument Generace Singles (2011), natočila rovněž portrét tragicky zesnulého dokumentaristy Pavla Kouteckého s názvem Fragmenty PK (2013). S Českou televizí spolupracovala na cyklech Příběhy slavných, Cestománie, Na cestě, Generace 0, Celnice, Magazín Q nebo Kultura.cz. Nyní připravuje dokumentární film Nerodič.
Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat