Šest roků s Kájou

Je to jediná šance, jak ty skvělé kresby, jejichž předlohy se nedochovaly, předat v téměř původní kvalitě dalším generacím — říká osmatřicetiletý Filip Konečný. O významu své mravenčí práce nepochybuje: „Nevím o nikom jiném, kdo by se tomu takto soustavně věnoval.“

Například se starými americkými komiksy není taková potíž, tamní vydavatelství i sami autoři mají pečlivě uspořádané archivy. Zato tuzemské „kreslené seriály“, jak se jim za minulého režimu říkalo, tvořily jen jakýsi nechtěný přílepek časopisů. Předlohy se v redakcích často ztrácely, jako alibi fungovalo upozornění v tiráži „Nevyžádané rukopisy se nevracejí“.

Ke ztraceným komiksům to Filipa Konečného táhne od dětství: když mu bylo deset, objevil v knihovně svých prarodičů měsíčník Pop Music Expres z let 1968–69. „V něm vycházel Honza Hrom, naprosto zásadní věc od Káji Saudka, který si k tomu sám napsal i scénář. Ten úžasný pocit z obrovského formátu A3, anglických názvů kapel a vůně starého papíru si pamatuju dodnes.“

Saudkovy kresby mu uhranuly. Následoval seriál Pepík Hipík, který se objevil v roce 1969 v sešitech s názvem Čtení pod lavici. Nebo Tieň na hranici času, publikovaný ve slovenských Technických novinách v roce 1971. A českým čtenářům neznámý komiks Sylterella, který si od Saudka v roce 1970 objednal časopis Quo Vadimus pro pobavení rekreantů západoněmeckého letoviska na ostrově Sylt.

„Asi před patnácti lety jsem v jednom antikvariátu našel dva ročníky Mladého světa z let 1972 a 1974, kdy tam vycházel Lips Tullian — tehdy byl Kája ve své nejúžasnější formě. Táta mi dal 800 korun, což byly docela velké peníze, a já pro ně jel s krosnou přes celou Prahu.“

Strahovské návštěvy