Fotoreportáž

Hawa Kamara a africká hrdost na vlastní módu

03 / 03 / 2018

Afrika je zavalena obnošeným oblečením. Secondhandové věci sem míří v rámci humanitární pomoci, vydělávají však na něm místní překupníci. V Sierra Leone si to nechtějí nechat líbit.

Afrika je zavalena obnošeným oblečením. Secondhandové věci sem míří v rámci humanitární pomoci, vydělávají však na něm místní překupníci. V Sierra Leone si to nechtějí nechat líbit.

Zfetovaní malí zabijáci s kalašnikovy. Zoufalí civilisté s usekanými končetinami. Krvavé diamanty. Ebola. Taková hesla vytanou na mysli při vyslovení názvu jedné z nejzdecimovanějších zemí afrického kontinentu – Sierra Leone. Od konce občanské války přitom už uběhlo patnáct let.

Jistě, země bojuje s korupcí, nezaměstnaností, analfabetismem. Dají se tu však najít i jiné příběhy. 

Mezinárodní soutěže Miss Universe se letos poprvé zúčastnila kráska ze Sierra Leona jménem Hawa Kamara. Následovala lavina zájmu o modeling a módní průmysl. Pro mladou africkou generaci představuje svět módy nejen možnost uplatnění – je to i způsob, jak ukázat svou zemi v lepším světle. 

 

Mluvme o budoucnosti

„Sierra Leone si každý spojuje s diamanty a s válkou. Dětští vojáci jsou dnes ale dospělí, normálně žijí mezi námi a nás už nebaví pořád dokola se bavit o tom, co bylo,“ rozčiluje se jedenadvacetiletý Abdul Aziz Bah přezdívaný Leyonardo, který už svým outfitem dává jasně najevo, že mu módní trendy nejsou lhostejné. Pracuje jako módní návrhář, své modely sám šije a prodává v malém obchodě nedaleko veřejné pláže Lumley Beach v hlavním městě Freetownu. Také už čtyři roky působí na pozici manažera v IAMSL, což je jedna z vyhlášených módních agentur, z níž ostatně vzešla i dnes všemi zbožňovaná módní ikona Hawa Kamara. 

5a9559d39c40ccab6cf52e25 MEDIA_ITEM image
Magrete Ayo, prodavačka, 17 let

„Prosadit se není lehké. Dívek je hodně, akcí málo, klienti nechtějí platit,“ vysvětluje Leyonardo a vytahuje leták se snímky svých svěřenkyň. Evropana zvyklého na kostnaté a vyčouhlé postavy z módních přehlídek a reklam můžou zarazit jejich někdy až barokní proporce. „Každý má rád něco jiného,“ podotýká Leonardo. Rádi bychom se zúčastnili přehlídky či focení, v dohledné době se ale nic takového nechystá. S modelkami by prý šlo promluvit, ale jako za vše tady bychom museli zaplatit. To odmítáme a navrhujeme kompromis: nezaplatíme, ale vyfotíme modelky zadarmo, a přitom jim položíme pár otázek. Na to Leyonardo slyší. 

 

Červenomodrožlutá euforie

Vydáváme se do ulic Freetownu, náš průvodce Mohamed ostražitě kráčí před námi. Jeho úkol: vystartovat po každém, koho si jako samozvaná módní policie vybereme za obět. Je z čeho vybírat, hemží se to tu originálními outfity. Ovšem to, co na Afričanech vypadá jako stylová vychytávka, by našince okamžitě zaškatulkovalo jako bordelmamá nebo kýčaře. Snažíme se sestavit co nejpestřejší mozaiku zdejších různostylů. Když vylíčíme, o co nám jde, dotyční se obvykle překvapeně šklebí a ošívají, ale naštěstí neutíkají. Drtivá většina nejen souhlasí, ale jakmile na ně zamíříme objektiv, začnou se stylizovat do modelkovských póz: špulí rty po vzoru facebookových selfies, případně se snaží vypadat „nebezpečně sexy“.

5a9559ce9c40d04463a9af69 MEDIA_ITEM image
Pouliční pózování

Rádi bychom se dostali i do dílen, kde pracují návrháři, určující nové trendy – tak o nich alespoň mluvil Leyonardo. „Mládež nosí až na výjimky nekvalitní čínské napodobeniny,” zlobí se dvaačtyřicetiletý Alimamy Tarawallie a dodává: „Ty vypadají na první pohled dobře, ale nic nevydrží a dají se koupit kdekoli.“ Alimamy není v oděvním byznysu nováček, okolo módy se pohybuje už téměř pětadvacet let. Z toho posledních pět roků vede vlastní podnik nazvaný Yvonne’s fashion. Ve dvou světlemodrých místnůstkách s haldou různobarevných látek se u singrovek hrbí sedmičlenná parta švadlen v hidžábech. „Tkaniny dovážíme hlavně z Ghany a Nigérie, tam jsou nejkvalitnější,“ poučuje nás Alimamy, který oděvy navrhuje i dohlíží na jejich správné ušití. Ze záplavy šatů teď vybírá nejtypičtější africký model – červenomodrožlutý s hlubokým výstřihem, nabíranými rukávy, vysokým pasem a sukní rozpuštěnou do volánů. Vyjde na 120 tisíc SL leone, což je v přepočtu něco málo přes 350 českých korun. „Malých značek, kde vyrobí jako já cokoliv, je tady docela dost. Ale nevím o nikom, kdo by šil něco výrazně jiného nebo dokonce prorazil mimo hranice,“ říká. 

Prosíme Mohameda, aby kontaktoval své známé. Copak se ve Freetownu nenajde nikdo, kdo šije autorské věci? Adamma Mara je dáma, jejíž módní výstřelky jsou prý žádané ve všech vrstvách společnosti. Setkáváme se s korpulentní ženou s výrazně rudými rty v typicky africkém hábitu. Podniká tři roky, dnes pod svým jménem prodává více než 150 kusů oděvů měsíčně. „Používám materiály z Číny, jsou levné a dobře zpracovatelné. A nemůžu si stěžovat, práce mám víc než dost,“ říká. Její zákaznice vyžadují hlavně africké motivy a střihy. „Málokdy šiju něco, co se podobá západní módě. To se dá koupit v buticích s dovezeným zbožím.” Pro představu: jde o oblečení vzhledem i kvalitou srovnatelné s vietnamskými tržnicemi. 

 

Chceme být slyšet!

Přijíždí Leyonardo se třemi modelkami a dvěma modely. Všichni mají postavu, kterou jim Evropan může závidět. „Hodně lidí se na nás dívá jako na prodejné děvky,“ říká dvaadvacetiletá Dalanda Bah, křehká studentka sociálních věd s dlouhými napletenými copánky a téměř neznatelným make-upem. Módní průmysl je tu v úplných začátcích, shodují se. „Sice máme různé soutěže krásy, ale spíše nás používají jako hostesky na různé akce nebo účinkujeme v reklamních spotech. To nás ale neuživí, dostáváme za ně maximálně třicet dolarů. Snad se díky slávě naší hvězdy Hawy posuneme dál.“ 

5a9559d49c40ccab6cf52e2e MEDIA_ITEM image
Mariama Gbla, zdravotní sestra, 27 let

Leyonardo přikyvuje. Po globálním úspěchu tuzemské modly Hawy Kamara se výrazně zvedl zájem o modeling, chybí ovšem poptávka i finance. „Můžeš mít ambice a být chytrý, ale jakmile nemáš peníze, neznamenáš nic,“ říká dvacetiletý krasavec Daniel Sesay oblečený ve stylových modrých teplákách a bílé mikině s kapucou s rozparkem. Zdůrazňuje: „Chtěl bych se prosadit v módě, abych mohl něco změnit, abych byl slyšet.“

Vydáváme se opět do ulic. Fotíme na periferii mezi odpadky i u opuštěného stromu. Na modelech je vidět, že po nich dosud nikdo nevyžadoval pózování před objektivem. A někteří opět přemýšlí, jak celou akci zpeněžit. Oboustranné rozpaky ale postupně mizí a z focení se stává zábava – jak pro naši partičku, tak pro kolemjdoucí. Po pár hodinách se loučíme. Je jasné, že to s místní módou nebude tak horké, jak nám místní pyšně tvrdili. Potvrdilo se však, že hrdost na vlastní oblečení v duchu místních tradic se stává novým africkým hitem. A že motivuje mladou generaci něco dělat.

 

Autorka tuto reportáž připravila s Andrejem Štukem. Fotogalerii si můžete prohlédnout zderozhovor s Jarmilou Štukovou najdete zde.

Galerie (20) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat