Komentář

KULTURNÍ GLOSY: Vojta Kotek a Pavel Kohout

07 / 12 / 2014

O vstávání a Hapkovi píše Vojtěch Kotek, o časopise Novém prostoru píše Pavel Kohout. Vojtěch Varyš chápe důvody pro založení nové organizace českých spisovatelů. 

O vstávání a Hapkovi píše Vojtěch Kotek, o časopise Novém prostoru píše Pavel Kohout. Vojtěch Varyš chápe důvody pro založení nové organizace českých spisovatelů. 

O vstávání a Hapkovi píše Vojtěch Kotek, o časopise Novém prostoru píše Pavel Kohout. Vojtěch Varyš chápe důvody pro založení nové organizace českých spisovatelů. 

 

Choulím se, choulím

Vrrr! Vrrrrrrrr! Polštář, kalhoty, popel, flaška. Přeleželá ruka, hlava střep. Měl jsem někde být. A nejsem. Piš! Mysli! Nebo to aspoň vytípni! Čekají na tebe! Proč? Protožes to slíbil, vole! Arogante! Egomane!

Sedám si na roh postele. Čekám, až mě začne poslouchat ruka, abych si moh zapálit. Odpálit další den. Vana ve tmě. Další schovka. Před světem. Plamínek karmy. Její hučení uklidňuje. Vzpomenu si na chvíli, kdy mi bylo pět. V koupelně našich. Když ještě bylo doma. Choulím se, choulím ve tmě do mámina županu, visí na umělohmotným háčku. V bezpečí. Schovanej. Před světem. Hučení karmy. Máš dobrou karmu, řikám si. Aspoň tu v koupelně. Vrrr! Vrrrrrr!

Neschopnej. Před vanou šikovnej prádelníček, na kterým ještě ze včerejška leží kompjůtr. Anonymní přihlášení na síť. Tak co, světe, jak ses změnil, když jsem tu nebyl? Vyskočí na mě Poláček z Reportéra. Chytrolín, řeknu si a čtu, co světu sděluje. Mluvil onehdá s Hapkou. Spíš teda s jeho slečnou, láskou, kocourem schouleným na klíně! Příjemně divný.

Pohled mi sjede do komentářů a zjišťuju, co jsem včera propil, zaspal. Nechápu. Dívám se, dívám do monitoru. Ať je mu lehká zem, píše Horáček. Pouštím si to, co po něm zůstává. Před očima obraz vzlykající dvacítky pod vrbou na Vyšehradě. Je mi zvláštně. Do breku a trochu hezky. Stoupá a klesá moje hruď. Choulím se, choulím do tmy koupelny. Zadržuju dech. Chytám nos. A topim se. Vrrr! Vrrrrr! Vrrrrrrrr!

Vojtěch Kotek, herec

 

Domov bezdomovců

Trvá jistou dobu, než chodci dojde, že časopis Nový prostor nenabízejí na ulici zchudlí architekti. Ten čtrnáctideník (aktuálně 48 stran za 50 Káčé s poznámkou „polovina jde prodejci“) pomáhá vracet půdu pod nohama a střechu nad hlavou mnohým, kdo o ně přišli za nepříznivých či tragických okolností.

Redakce nabízí solidní čtivo od klasického fejetonu přes zprávy, komentáře, reportáže a recenze až po křížovku. V páteřní řadě poutavých rozhovorů představuje hlavně – bezdomovce. Stálý odběratel objevuje svět spoluobčanů, kteří ani v krajní nouzi neztrácejí naději, když na rozdíl od jiných, už odevzdaných osudu, si pravidelným prodejem časopisu udržují pracovní morálku i lidskou hrdost.

V Praze, v Brně a v dalších městech je jich pár set a někteří drží svá místa celých patnáct let existence časopisu, jenž jim, slovy vydavatele, nabízí jistý příjem, který mohou sami ovlivnit tím, kolik výtisků si k prodeji objednají. To zas určuje výši nákladu a jistí téměř nulovou remitendu. Dobře označeni a s pevným stanovištěm jsou valnou většinou nevtíraví i zdvořilí. Kdo přebíhá a vnucuje se, je nejspíš podvodník, který návnadou jediného výtisku maskuje žebrotu.

Vyplatí se mít stálého dodavatele na časté trase, zvolna se rodí kontakt a pak i stručný dialog těšící obě strany. Můj stojí nehnutě jako gentleman čekající na opožděnou choť, až skoro cítím stud, když částku zaokrouhluji. Osloven jinde jiným kamelotem řeknu, že odbírám u pana Pavla, a hned ví, v jaké pasáži.

Píšu to úmyslně před Vánocemi, kdy budou prodejci nejvíc potřebovat kupce. Nejde o charitu, ale o poctivou novinařinu se snaživými distributory. Zaslouží si, aby jim šťastnější pomohli zpevnit základy virtuálního domova!

Pavel Kohout

 

Ach, ty kolektivy

Čeští spisovatelé se sešli a založili Asociaci spisovatelů. Jejím prvním předsedou je Jan Němec, autor oceňovaného románu Dějiny světla; v souvislosti s touto iniciativou se ale nejvíc mluví o Petře Hůlové, která ji spustila a také jí, pod názvem Kmen spisovatelů, dala jakýsi manifest.

Hůlová, Němec, Hakl a další, převážně mladí autoři jako Jana Šrámková, Kateřina Tučková nebo Adam Borzič mají na mysli praktický užitek, který může taková organizace mít.

Je trapné, když čeští spisovatelé jezdí po celém světě na dobře placená zahraniční stipendia, ale Česko to zahraničním spisovatelům neoplácí. I proto chce Asociace založit Literární dům, jak je to ve světě obvyklé. Po vzoru Státního fondu kinematografie, do něhož se z každé vstupenky odvádí jedna koruna, chtějí dát vzniknout Státnímu fondu literatury. Hůlová nebo Šrámková také hovoří o potřebě přestat vnímat spisovatele jako přirozeně chudé jedince, jimž je odměnou už to, že je vůbec někdo vydává. Skutečnost, že literatura je také průmysl a že třeba literární čtení je normální veřejné vystoupení, za něž má autor dostat zaplaceno a čtenáři platit vstupné, se u nás pořád zametá pod koberec.

Asociace má zkrátka za cíl profesionalizovat české literární prostředí. Tomu fandím. I když mi je, jakožto krajnímu individualistovi, jakékoli institucionální sdružování z duše odporné. A zejména u spisovatelství, neboť každý literát by ostatní literáty měl brát jako konkurenci (nejen v ekonomickém, ale hlavně v existenciálním smyslu). Koneckonců má to tak i kdekdo z těch, co založili Asociaci, třeba Petra Hůlová. Ale uvědomují si: takhle to dál nešlo.

Vojtěch Varyš

 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat