Reportáž

Na elektrokolech do Řecka. Co všechno se může pokazit

12 / 08 / 2018

S námahou jsme vyvedli elektrokola ze zahrady na příjezdovou cestu. Připravila jsem se na rozjezd, stiskla šlapku a nic. Kolo se nepohnulo, zato já letěla k zemi. Zkusila jsem to ještě třikrát, než se mi podařilo naší šedesátikilovou obludu přivést do pohybu… První díl cestovního deníku z putování mladé dvojice na elektrokolech z Česka do Řecka.

S námahou jsme vyvedli elektrokola ze zahrady na příjezdovou cestu. Připravila jsem se na rozjezd, stiskla šlapku a nic. Kolo se nepohnulo, zato já letěla k zemi. Zkusila jsem to ještě třikrát, než se mi podařilo naší šedesátikilovou obludu přivést do pohybu… První díl cestovního deníku z putování mladé dvojice na elektrokolech z Česka do Řecka.

Nevím, kdy se dostavil nápad, že pojedeme na elektrokolech po Evropě. Možná to bylo ještě před loňskou výpravou do Ugandy, nebo až po našem silvestrovském roadtripu do Španělska. Na jaře už jsme každopádně měli jasno: po svatbě vyrazíme do Řecka, odkud se přeplavíme do Itálie a pojedeme zpět.

Víc jsme naplánovat nestihli. Během tří měsíců do odjezdu jsme potřebovali napsat diplomky, udělat státnice, připravit svatbu, vystěhovat se z bytu a připravit se na půlroční expedici. Svatba proběhla na konci července a o pár dní později jsme se na zahradě u mé maminky poprvé posadili na elektrokola.

5b702d429c4050e96f982524 MEDIA_ITEM image
Proč jsme se rozhodli jet na elektrokolech do Řecka? Nic racionálního v tom nehledejte.

Proč elektrokola? Už jsme pro naše okolí vymysleli mnoho důvodů, ale pravda je taková, že se nám ta myšlenka zalíbila bez větších racionálních důvodů. Tušili jsme, že s elektrokoly může být zábava, že nám pomohou s naší špatnou fyzičkou, ale hlavně, že neznáme nikoho, kdo by na nich jel z Čech do Řecka.

Trasu dlouhou téměř pět tisíc kilometrů jsme chtěli překonat za pětačtyřicet dnů. S tím, že občas si pomůžeme vlakem, abychom se někde mohli více zdržet a prozkoumávat okolí. Do toho jako digitální nomádi musíme pracovat. Ale hlavně si to chceme pořádně užít a ukázat, že něco podobného může zvládnout skoro každý.

 

Došlo na turbo

Z Písku, kde byla naše první základna, jsme vyjížděli v podvečer. Ráda bych napsala, že to od nás byla prozíravost, abychom se vyhnuli pekelnému vedru… Ve skutečnosti jsme se zdrželi, protože jsem si dvacet minut před odjezdem pořádně pořezala prst žiletkami, načež mi v ruce zůstaly dveře a museli jsme je opravovat.

Naše elektrokola mají čtyři režimy. S prvním větším kopečkem jsme přešli na režim tour (dvojka), s větším kopcem na režim sport (trojka) a od druhého dne jsme se přestali stydět a do velkých kopců jsme bez rozpaků zařazovali turbo (čtyřka). Ani tenhle maximální pohon ale neumí zázraky a naše nohy to brzy pocítily.

Po prvních pětadvaceti kilometrech rozklepané jízdy jsme zaparkovali u Protivína v kempu U Šerifa. Teplá voda, malinovka, elektřina, wifi… Evropa nebude na kempování tak špatná, říkali jsme si. Spokojeně jsme dobili zařízení a šli spát s úmyslem, že druhý den doženeme skluz a dojedeme místo do Českého Krumlova až na Lipno.

Vyrostla jsem v jižních Čechách, ale teď z kola vidím rodnou hroudu jinak. Zvlněná krajina s rybníky odrážející nebe, luční kvítí, kachny, pasoucí se dobytek, zapomenuté mlýny s romantickými jezírky. Tak tohle je můj domov? Z koně je svět krásnější, říká se, ale platí to i o našich elektromonstrech.

 

Lepíme obráceně

Projeli jsme první strmou lesní cestou plnou kamenů. „To nemůže být cesta pro cyklisty, ale – spíš – pro – cyklo – tanky!” volá dýchavičně Lukáš. Těžká kola se smýkají ze strany na stranu a my se klepeme víc než na silnicích v Ugandě.

Za chvíli už ale jedeme malebnou vesničkou a kocháme se dalekými výhledy. „To je nádhera, už vím, co s jižními Čechami všichni ma...” Lukášův komentář přeruší divný zvuk z mého kola. Pííííííísk. „Hele, mě to nějak divně píská.” – „Slyším, to ti tam asi vlítnul kamínek.” Pííííísk. Pššššššt. Drnnn drnn… Smýkám se.

5b702d4b9c40fce199f33396 MEDIA_ITEM image
Přijde vám, že toho máme moc? Nám taky, ale viděli jsme i naloženější kola. Zátiší s městečkem Hallstatt.

Za hodinu už nás ve vesnici všichni znají. Zkoušíme páté lepení a věta „stačí pět minut a můžete jet dál”, kterou čtu z titulků internetových návodů na lepení už nás přivádějí k zoufalství. Zadní kolo u elektrokola (alespoň u toho mého) navíc není snadné sundat.

Jsme naštvaní na sebe i na slečnu z prodejny, které jsme říkali, ať nám dá všechno, co budeme potřebovat na opravu kola. Ukázalo se, že právě na odmontování zadního kola nám nedala nic. Zato nám vnutila samolepící lepení, které vůbec nedrží.

Víme, že hlavní chyba leží na nás, protože jsme vzali klíč k normálnímu kolu a neřešili, že u elektrokol budeme potřebovat i jiné nástroje a jiné velikosti klíčů.

Říkáme si, že to zkusíme pošesté a pak půjdeme zvonit na vesničany. Objevujeme jiné lepení, které není samolepící, ale ani to nefunguje. Až když se Lukášovi v mobilu konečně načte návod,  dojde nám, co tady už dvacet minut vlastně děláme: lepíme ho celou dobu obráceně.

Další pokus drží jako beton, můžeme pokračovat. Celá operace trvala dvě a půl hodiny.

 

První modřiny

V Českém Krumlově jsme krátce před setměním. Padáme do postelí, snad bude další den lepší.

Od probuzení se těším, že si užiju ranní Krumlov bez turistů a bude to nádherné. Bylo. Jenže pak přišla rána.

Je hodně mýtů o elektrokolech. Jeden z nich praví, že nemusíte šlapat. No tak dobrá… Lukáš mě postavil jako pokusného králíka do kolmého kopce a povídá: „Dej turbo, to vyjedeš.”

Tak jsem zařadila turbo, tedy nejlehčí převod. Šlápnu, pedál se nepohne ani omylem, zato já jdu k zemi. Trochu jsem se potloukla, udělala si první modřiny a pobavila paní, která na to všechno koukala z okna.

„A kam jedete? Na Šumavu?” ptá se milá prodavačka v krumlovském cykloservisu, kde nakupujeme nové nářadí. „Do Řecka,” odpovím, paní chvíli hledá hadřík, který nám slíbila, načež zvedne hlavu a podívá se na mě: „Říkala jste do Řecka?”

Rychle se skamarádíme, takže se nám paní podívá na kola. A informuje nás, že nám je v pražském obchodě vůbec neseřídili.

 

Ve stanu potopa

Další zastávkou je Lipno, odkud k večeru míříme do Rakouska. Krajina se vlní a sluníčko se pomalu sklání k obzoru. Je tu nádherně a bylo by tu krásně i po probuzení, kdyby…

Přestože z nebe nespadla ani kapka, probouzíme se v mokru. Podařilo se nám totiž vytopit stan – kopli jsme nejspíš v noci do camelbacku nebo flašky z vodou.

Musíme urychleně dopravit do opravny počítač, než začne koroze. Běžíme na vlak do Lince. Dostat naše kola do vagonu vyžaduje koordinaci minimálně tří osob a my jsme jen dva…

Podařilo se, ale začíná nám docházet, že jsme příkladem toho, co všechno se může na cestě Evropou na elektrokolech pokazit.

5b702d439c4050e96f982530 MEDIA_ITEM image
Přeplněný kemp nás netrápí. Hlavně, že je kde spát a mají jídlo i malinovku.

Začíná mi pískat v brzdách, a to při jízdě. V Linci jsme obvolali osm prodejen, ale bez úspěchu. Buď mají dovolenou nebo čekací dobu víc než týden.

 Nakonec se nás ujal šedesátník Max, od pohledu bývalý cyklistický šampion. Zná prý kousek odtud chlapíka s cyklo krámkem, který by mohl mít volno. Bereme, jedeme tam asi patnáct minut, ale chlapík je na dovolené.

Každopádně jsme se zařadili do sekty, jejíž členové se k nám všude hlásí, chtějí si povídat a vyměňovat zkušenosti. Máme z toho radost a čekáme, až nám na lýtkách narostou svaly a opravdu už cyklistického klanu zapadneme. Zatím jsme spíš jezdící rosoly.

Náš nový kamarád Max nám ještě ukázal směr naší další cesty a svištěli jsme dál k dechberoucímu tyrkysovému jezeru Traunsee. Ten den jsme poprvé ujeli sto kilometrů, jak zněl původní plán.

 

Telenovela pokračuje

Ráno jsem se šla vyfotit na molo a zatímco ostatní turisté ještě popíjeli kafíčko a snídali, stala jsem se hlavní aktérkou grotesky.

O chvíli později jsem totiž na Lukáše máchala rukama a řvala: „Nefoť, sedla jsem si do kachního hovna!” To už jsem odhazovala fitness náramek, skočila oblečená do vody a snažila se to smýt.

Těžko říci, které z rakouských jezer je krásnější. Někomu se líbí Mondsee, jiným Attersee nebo Traunsee. Nám přišla krásná všechna, ve vodě jsme začali trávit víc času než v sedlech. Ostatně jezdit se ani moc nedalo, teploty šplhaly k osmatřiceti stupňům.

5b702d499c4050e96f982548 MEDIA_ITEM image
Jak se vaří na cestách. A pak jsme zjistili, že jsme si nevzali příbor…

Rozhodli jsme se zůstat jednu u Mondsee. Všechno ubytování včetně kempů ale bylo beznadějně obsazené. Skončili jsme na louce u chlapíka, který mluvil šišlavou němčinou. Jestli jsme ráno zaplatili tomu správnému člověku, doteď nevíme.

„Majitel je tak trochu kokot.” Hodnocení (nejen od Čechů) jednoho hallstattského kempu nebylo úplně pozitivní, hemžilo se větami typu „byl nepříjemný, zkazil nám celou dovolenou“, či “trochu svéráz”. To můžeme potvrdit.

Velký holohlavý muž na nás mlčky zamířil ukazováčkem, máme jít za ním. Nasedl na kolo a nám nezbylo, než se proplétat mezi karavany za ním. Pak ukázal na pole a prohlásil, že tohle je naše místo. „Pak přijďte zaplatit.”

 

Mám novou duši

Turistickou atrakci Hallstatt jsme se rozhodli prozkoumat v brzkých ranních hodinách. Jindy přeplněné město bylo klidné, tiché a v uličkách bylo slyšet cinkání příborů z hotelových snídaní. Potkali jsme jen postaršího muže s bílým psíčkem a pár zamilovaných dvojic.

Vlak do Villachu nám jel až večer, Lukáš proto rozhodl, že mi vymění duši, kterou jsme museli dohušťovat po každých třiceti kilometrech. Montážní klíč jsme před pár dny konečně sehnali a zdálo se, že operaci nic nebrání.

5b702d479c40fce199f33386 MEDIA_ITEM image
Kdybychom jeli autem a chystali se na pěší tůru, udělal by nám výhled na hory radost. Na kole je leccos jinak.

Po dvou hodinách jsem skutečně měla novou duši, problém byl, že přitom Lukáš rozbil zadní brzdu. On sám tvrdí, že to není možné, i opravář tvrdil, že to není možné. Ale jak jinak si vysvětlit, že předtím fungovala a po jeho zásahu nikoliv?

A tak mi zůstala jen přední brzda – v horách, kde cyklostezky jsou spíš pro cyklotanky než pro naše monstra. Náš plán, že následující den budeme na Slovinsku, vzal za své. A Řecko? Nad tím jsme raději přestali uvažovat.

Zato jsme poprvé přemýšleli, že to zabalíme a pojedeme domu.

 

Radost bez plavek

Další den jsme se vydali ke čtyřicet kilometrů vzdálenému jezeru Gosausee. Cestou jsme sice málem umřeli (baterky u elektrokol taky), ale stálo to za to.

Za setmění jsme skočili bez plavek do jezera a zapomínali na myšlenky, že pojedeme pryč. Nerozhodilo nás ani to, když jsme zahlédli turistu s teleobjektivem, jak si fotí… jezero. Takže možná někde narazíte na naše nahé fotky. Ale co.

Mezitím už dávno padla tma a my neměli plán, kde budeme spát. Zajeli jsme proto kus od jezera a zašili se mezi stromy mimo hlavní cestu. Těsně předtím, než přišla bouřka.

Do Villachu jsme se dostali vlakem, následovala další hranice. Po devíti dnech od startu naší výpravy z jihočeského Písku jsme přijeli do Slovinska. Jestli se dostaneme do Řecka, v tuto chvíli nevíme. Zatím to ale nebalíme.

 

Autorka je digitální nomádka, podrobnosti na cestovatelském blogu Loudavým krokem

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat