Komentář

Úskalí vyšších mezd

08 / 05 / 2017

O tom, jak proměnit Česko z montovny na modernější ekonomiku.

O tom, jak proměnit Česko z montovny na modernější ekonomiku.

Žádosti po vyšších platech se dnes ozývají z různých míst České republiky. Jistě, kdo by nechtěl více peněz. Z hlediska ekonoma má ovšem růst mezd dvě strany mince: jednou je zvyšování životní úrovně, druhou dopad na výrobní náklady a konkurenceschopnost, která pak zásadně ovlivňuje, jak se hospodářství daří. Zatímco odbory budou logicky vždy volat po vyšších mzdách, majitelé a management firem se snaží o co nejvyšší zisk. Jde tedy o to, najít rovnováhu mezi obojím.

Po hubenějších letech 2012–2013, kdy průměrná mzda reálně klesala, se poslední tři roky mzdy opět zvyšují. Dokud je přitom růst mezd v souladu se zvyšováním produktivity práce, je vše v pořádku. Pro hodnocení tohoto souladu máme údaj kombinující mzdy a produktivitu: tak zvaný ukazatel jednotkových mzdových nákladů, který jednoduše říká, kolik celkových personálních nákladů (jaké mzdy či další odměny) musíme vynaložit na určité množství produkce.

V letech 2013–2015 jednotkové mzdové náklady klesaly, což velmi zjednodušeně řečeno znamenalo, že se vůči srovnatelnému objemu produkce vydávalo na mzdy méně. Loni však jednotkové mzdové náklady začaly opět stoupat a vrátily se tak k celkovému dlouhodobému trendu: navzdory zmíněné odchylce se totiž jednotkové mzdové náklady od roku 1995 do roku 2016 zvýšily o více než 7 procent. 

Přesto se může v mezinárodních srovnáních zdát, že jsou české mzdy nízké. Emoce budí zejména srovnání hrubého domácího produktu a mezd s ostatními zeměmi. Zatímco v případě HDP na osobu po zohlednění rozdílů v kupní síle dosahuje Česká republika 88 procent průměru EU, u průměrné mzdy je to jen 65 procent unijního průměru. 

Jak je to možné? Než vezmeme transparenty a začneme vyhrožovat stávkami, podívejme se na několik dalších čísel.

Česká ekonomika někdy dostává nálepku montovna, v níž se nerodí žádné původní sofistikované výrobky; ekonomicky řečeno se tím myslí nízká přidaná hodnota ve finální produkci. Podíl přidané hodnoty na celkových tržbách firem (jakási obdoba hrubé marže) dosahuje na úrovni celé ekonomiky v České republice pouze 39 procent, což je nejnižší údaj ze všech zemí EU. 

Z pohledu firem (tedy z pohledu rozhodnutí, kde investovat a kde nikoli) je přitom klíčové, zda jsou schopny být v dané zemi stejně ziskové, nebo ziskovější než v jiných zemích. A EBITDA marže, tedy údaj měřící ziskovost firem na úrovni celé ekonomiky, je velmi podobný valné většině evropských zemí. V České republice dosahuje EBITDA marže na úrovni celé ekonomiky 21,6 procenta, průměrná hodnota v EU je 21,7 procenta. Při současné úrovni mezd tedy dokážou být firmy v české ekonomice průměrně ziskové. 

Pokud by dál rostly mzdy rychleji než produktivita, tedy stoupaly by jednotkové mzdové náklady, klesla by ziskovost firem pod průměr, jinými slovy atraktivita České republiky pro stávající firmy i nové investory by klesla. Aby se tak nestalo, mohou mzdy v nejbližších letech růst v průměru o 4 až 5 procent.

Před volbami je pro politiky pokušením připojit se k odborům při volání po vyšších mzdách. Nic je to nestojí. Pokud si však skutečně přejí dlouhodobě udržitelné zvyšování životní úrovně, měli by se raději zamyslet nad tím, jak zrychlit hospodářský růst a jak pomoci postupně proměnit Českou republiku z montovny na modernější verzi ekonomiky. Dříve než to za ně udělá robotizace a digitalizace sama, ovšem s hlubšími sociálními problémy.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat