Rozhovor

Musa: Hovory k sobě

08 / 05 / 2017

Je introvertní, dobrých kamarádů má jen pár. „Musa?“ smějí se ti, kteří ho znají nejlépe. „Fantasticky hrával hokej, vykašlal se na to. Pak se stal nejlepším českým tatérem, skončil. A až z něj bude slavnej a módní výtvarník, sekne i s tímhle, on je zvláštní...“ Chvíle slávy může nastat brzy, protože Musovým obrazům bude po celý červen patřit pražská galerie Mánes. My za ním dnes vyrážíme na jihovýchod – do Budapešti, kde žije s herečkou Vicou Kerekes.

Je introvertní, dobrých kamarádů má jen pár. „Musa?“ smějí se ti, kteří ho znají nejlépe. „Fantasticky hrával hokej, vykašlal se na to. Pak se stal nejlepším českým tatérem, skončil. A až z něj bude slavnej a módní výtvarník, sekne i s tímhle, on je zvláštní...“ Chvíle slávy může nastat brzy, protože Musovým obrazům bude po celý červen patřit pražská galerie Mánes. My za ním dnes vyrážíme na jihovýchod – do Budapešti, kde žije s herečkou Vicou Kerekes.

Potkáváme se na levém břehu Dunaje...

... v Pešti. Já bydlím tamhle přes řeku v Budíně, kde je klidněji, skoro jako na chalupě.

 

V jakém životním období jsem vás zastihl?

Asi se mám dobře, nevím. Pořád hrozně moc přemýšlím a nedovedu to zastavit.

 

Zdálo se vám něco v noci na dnešek?

Zdálo, dokonce si to pamatuju. Byli jsme v jakési sterilní zřícenině, pár kamarádů, já, mí dva mladší bráchové, a vyběhl proti nám medvěd.

 

Grizzly?

Ne, lední. Začali jsme zdrhat, ale já najednou zaslechl křik nejmladšího bráchy, Viktora, a i v tom snu jsem jasně cítil, jak se rozplývá strach o mě samotného; otočil jsem se a běžel zachraňovat Viktora, což je úlet, protože Viktor dnes vypadá jako Rambo, boxuje, v reálu by zachraňoval on mě, ale ve snu byl malej a potřeboval pomoc – medvěd už měl v tlamě jeho hlavu, i když zatím pořád ještě neskousl... Po probuzení jsem o tom pocitu, kdy lusknutím prstů zmizí strach, vyprávěl Vice.

 

Co jste dělal pak?

Šel jsem se proběhnout. Když náhodou nepřemýšlím, nečtu nebo nemaluju, tak dost sportuju, což bude návyk z minulosti, kdy jsem hrával hokej. U pohybu si odpočinu, psychicky mi to pomáhá, na hodinu nebo na dvě vypnu. Když jsme se s Vicou poznali, nechápala, proč se hned ráno oblékám do sportovního, ale teď už mě sama posílá pryč: Běž něco dělat.

 

Poslouchal jste při dnešním běhání nějakou muziku?

Stáhl jsem si debatu o historii chudoby v Čechách z cyklu Historie.cz.

 

No ty bláho!

Jo, tykejme si. 

 

Proboha, proč sis pouštěl historii chudoby?

Protože si připadám nevzdělanej a snažím se to dohnat, což zase souvisí s tím, že jsem odmala dělal hokej, byl jsem tím pohlcenej a do mých dvaceti šlo všechno ostatní stranou. Hele, my děláme rozhovor o běhání? To je dobrý.

 

Ale neděláme.

Mohli bychom!

 

Mě spíš zajímá tvoje překotné přemýšlení. Je to hodně zatěžující?

Někdy jo.

 

A máš to od dětství?

Dlouho jsem myslel, že to začalo po konci hokejové éry, ale podle mámy jsem takovej býval odmala. Vždycky jsem prý všechno až moc rozebíral, proto jsem si nejspíš úplně nerozuměl s většinou lidí okolo sebe, všechno jsem řešil doma s rodičema a bráchama nebo nejbližšíma kamarádama, ale v Budapešti nikoho nemám, jenom tu holku, a tak všechno hrnu na ni, což pro Vicu není jednoduchý – má trošičku jinou povahu.

 

Je společenštější?

To určitě. Veselejší. A spoustu věcí umí přijmout tak, jak jsou, nepotřebuje nad nimi bádat. Já jo. A bohužel pro ni nahlas.

 

Aspoň v sobě nic nedusíš.

Občas dostanu čoud, že už toho bylo moc, že chudák nemůže, a tak ztichnu, ale přemýšlím si dál.

 

O čem nejčastěji?

Nebudeme radši mluvit o běhání?

 

Ne.

Přemýšlím nad tím, jak žiju. Denně se snažím sám před sebou obhájit způsob svého života. Uvažuju o tom, jestli se třeba nevzdaluju svému přesvědčení, svým snům, ideálům... Tohle je pro mě velké osobní dilema.

 

Přísahám, že se tě snažím pochopit.

Neustále si kladu otázku, jestli žiju správně a v rámci možností svobodně. 

 

Takže si chceš udržet maximální svobodu? 

Jo. Neubližovat jiným ani sobě, ale zároveň neztratit odvahu, upřímnost k sobě samotnému a nezávislost. Abych byl konkrétnější – mohl bych si vzít cokoli na splátky, ale nechci, připadá mi to za čarou. Neříkám, že je to špatně, vůbec ne, ale ber to jako praktickou ukázku toho, co doma denně řešíme a co je pro moji holku dost vyčerpávající.

 

Podle ní jsi nepraktický?

Spíš pořád nevím, jak žít snadno a prakticky, aniž bych zradil své přesvědčení. Trochu se do toho zamotávám, rozumíš mi? 

 

Neboj.

Mně stačí k celodenní debatě například otázka, k čemu potřebujeme mít troje boty. Já je mám, ale nevím, jestli je to nutné, nebo dokonce správné. A přesně tyhle pochybnosti spouštějí záplavu pochyb, před kterou se skryju jenom útěkem ke sportu nebo do ateliéru.

 

Nejsi ty anarchista?

Když už, tak o dost bližší je mi idea anarchokomunistická. 

 

Což by bylo dobré do titulku: Anarchokomunista Musa.

Hrozně mi vadí, jak je drtivá většina lidí, taková ta střední třída, vykořisťovaná.

 

V Maďarsku? Nebo u nás? Neblázni...

Nemyslím vykořisťování hmotné, po materiální stránce jsme se nikdy neměli líp. Mluvím o tom, jak jsou lidi ochočení, zautomatizovaní, jak jsou potlačeny jejich přirozené pudy, na čemž skvěle vydělává pár procent těch nejschopnějších. To mě děsí.

 

Vyměním obraz za příběh

Nebudeme si nic nalhávat – ty bys mohl být velmi bohatý  muž, stačilo by chtít.

Myslíš?

 

Vím to. Kdybys denně tetoval, vyděláš si za rok miliony a před salonem pořád bude fronta.

Podobné otázky doma probíráme pořád... Brzy mi v Praze začne velká výstava, kde se možná obrazy budou i prodávat, a to je – jak už asi chápeš – téma k pochybnostem na spoustu měsíců.

 

Raději mi to vysvětli.

Stávám se obchodovatelným, což je věc, která mi může podtrhnout nohy. Mě přitom ohromně láká udělat výstavu, na které bych všechny věci směnil – řekl bych zájemcům, ať mi za ně třeba vyprávějí svoje životní příběhy. 

 

Jsi divnej.

Kurátor minulé výstavy mi vysvětlil, že pokud se budu chovat takhle, neboli pokud rozdám stovky obrazů a kreseb, nebude mít moje tvorba žádnou tržní hodnotu, čemuž rozumím, ale štve mě to – opravdu mě nepřestává lákat směnný obchod. 

 

Vica z tebe musí šílet.

Ví, že bych klidně vystavoval v nějaké chatrči, ale říká: Lukáši, ono je úplně normální vystavovat v prostorách, kde budou tvoje věci fungovat a kam dorazí lidi. Je normální, že dáš pár rozhovorů, patří to k tomu!  

 

Co jí odpovídáš?

Že to k tomu patří, protože jsme si řekli, že to k tomu patří, ale nezbytné to není. Když člověk tvoří, ještě to neznamená, že musí vystavovat; dělá to v první řadě pro sebe. A ona říká: Dobře, ale cílem přece je, že to potom ukážeš lidem a tím jim něco dáš, uděláš jim radost... Jenomže já si vůbec nejsem jistý faktem, že někomu něco dávám. Od loňského léta, kdy jsem na výstavu kývl, sám sebe pozoruju, přemýšlím o tom a průběžně si nadávám.

 

Co tě tehdy přesvědčilo?

Došlo mi, že pokud něco nezkusím, neměl bych nad tím lámat hůl, a tenhle argument jsem přijal. Stanu se tedy nejspíš součástí pro mě dost pochybného obchodu s uměním, a uvidím. Nanejvýš si budu sám před sebou připadat jako idiot.

 

Jak je možné, že ti na rozdíl od většiny nás ostatních chybí materiální sny; že nechceš být bohatý?

Ty myslíš, že většina lidí chce být bohatá?

 

Myslím, že jo.

Nevím. Se mnou se evidentně muselo něco stát. Vyrůstal jsem v normální, pokorné rodině, pořád hrál hokej, a vzpomínám na moment z doby, kdy jsem měl ještě před maturitou. Bydlel jsem pořád u našich, dostal profesionální smlouvu ve Slavii a najednou mi na účet chodilo víc peněz, než kolik vydělávali táta s mámou dohromady. A mně to připadalo divný. Začal jsem pochybovat, jestli to je takhle v pořádku. Přemýšlel jsem o tom, proč jsou lidi takhle různě a podivně finančně hodnocení. 

 

Takhle jsi uvažoval v devatenácti?!

No asi jo. Ale zároveň jsem adekvátně svému věku všechny peníze rozházel, a proč taky ne, když jsem myslel, že budu hrát vrcholově dalších dvacet let, že jo? Nic z koupených věcí mi nepřineslo radost, a naopak jsem pořád jasněji cítil, že mi radost dělá třeba právě povídání s jinými lidmi, které mi otevře nové obzory... Hele, mně se o penězích špatně mluví.

 

Pořád se je teprve učíš přijímat? 

Jo. A taky si uvědomuju, že tyhle úvahy znějí divně.  

 

Od tebe ani ne. Znějí upřímně.

Kdykoli jsem měl peníze, rád jsem se jich zbavil a bylo mi pak líp. Vytvářejí na lidi tlak, plus druhá věc – pro mě není snadné peníze mít a zároveň se necítit provinile, takže je nejjednodušší dát je lidem, kteří to potřebují. Já se tím vlastně zbavuju jakési své tíhy, je za tím má pohodlnost. 

 

Musím zopakovat: Chudák tvoje Vica!

Ona se snaží. Vysvětluje mi, že peníze nemůžu ignorovat, a už vůbec proti nim nesmím bojovat. Říká, že prý lze mít peníze, využívat je pozitivně a vyhnout se výčitkám.

 

Myslím, že má pravdu. Rozumné hromadění je přirozeným pudem sebezáchovy. 

A ona má možná strach, že mi pud sebezáchovy chybí, což je pro partnerský nebo budoucí rodinný život nebezpečné; i když je pravděpodobné, že jestli budeme mít děti, priority se mi změní.

 

Není to tak, že coby umělec k životu nutně potřebuješ i pády, a tak si o ně trochu koleduješ? 

Něco na tom bude, já býval za pády vždycky rád; jasně jsem viděl, že mě donutily, abych se sebral a vstal silnější. Což potřebuju, to vím, a proto občas podtrhávám nohy sobě samému. 

 

Aby ses stal lepším?

No ano. Já například zatím nemám děti, protože si na ně nepřipadám úplně připravenej, říkám si, že ještě nejsem dost moudrej a morálně dobrej člověk. A pády jsou asi nejjednodušším způsobem, jak se poučit a změnit.

 

Lukáši, ty na sebe kladeš příšerně vysoké nároky.

Nevím. Možná jo. Dost často o tom přemýšlím.

 

Pryč s iluzemi

Co říkáš na řeči svých kamarádů, kteří tvrdí, že až se staneš hvězdou mezi výtvarníky, navždy za sebou uzamkneš ateliér?

Na spoustu otázek odpovídám slovem nevím, viď? Nevím. Teď je pro mě tvoření obrazů důležité. Ale vlastně i tetování je pro mě pořád ještě důležité...

 

Počkej, já myslel, že už pár let netetuješ.

Občas jo, jen už ne tím stylem jako v době, kdy legenda o Musovi dosáhla míry, která nebyla zdravá pro mě, pro tetovací komunitu ani pro lidi, kteří ke mně chodili. Ale občas ještě tetuju jenom tak pro radost – naposledy před půl rokem.

 

A jaké to je, když nemusíš kérovat od rána do večera?

Jak říkám, mívám z té práce větší radost, i když naposledy mě to otrávilo – ti lidi působili, jako by si přišli koupit kabelku od Vuittona, což bylo nepříjemné. Raději jsem si pak dal zase přestávku, která trvá dodnes. 

 

Jak se chovali?

Z jejich řečí jsem měl pocit, že mě nevnímají jako člověka, Lukáše, ale jenom jako značku: Musa. A byl jsem z toho úplně špatnej – asi jsem fakt přecitlivělej. Říkal jsem si: Kam se to dostalo? Vždyť když jsem o pár let dřív s tetováním začal, měla to být – a snad i byla – alternativa. 

 

A najednou se stal z tvých kérek luxusní společenský status.

Šílený. Trochu si za to můžu sám, protože v úplných začátcích jsem toužil po tom, aby lidi věděli, že mají tetování konkrétně ode mě, aby si toho vážili, byl jsem nepokornej. Nakonec se mi to vymstilo historkami, které jsou trochu k pláči a trochu k smíchu, řeknu příklad. Se svými kérkami jsem většinou nebyl moc spokojenej, ale jednou jsem tetoval kluka, u kterého se dostavil pocit, že se to povedlo, tehdy jsem byl nadšenej. Jenomže když jsem skončil, on se na sebe podíval a řekl: Hmmm. Ale jo, je to od Musy, takže to musí bejt dobrý – a odešel... On v tu chvíli potlačil vlastní vnímání toho, jak se s tetováním cítí, protože mu silnější připadalo razítko toho, kdo to dělal.

 

Jak ses naučil žít s faktem, že jsi přinejmenším v české tetovací komunitě legendou, neřkuli celebritou? 

Bylo to zvláštní. Najednou jsem viděl, že o mně má spousta lidí úplně zidealizované představy, které si stvořili na základě médií. Zpočátku jsem občas cítil nutkání nezklamat a plnit jejich romantickou představu, ale pak mi došlo, že přesně tohle musím ignorovat, protože kdybych začal vědomě budovat nějakou iluzi o sobě samém, bude to sice pohodlné, ale strašně neupřímné a vezme mi to část svobody... Není to moc zamotanej rozhovor?

 

Ale není.

Říkalo se o mně, že jsem slavnej tatér, ale já jenom pracoval poctivě. A tak se mi zase zbytečně rozjely myšlenky, protože znám spoustu lidí, kteří pracují poctivě, ale na ulici si na ně nikdo neukazuje... Na mě občas jo, ačkoli jsem nikdy nikomu nezachránil život, nic, a tím pádem se ve mně mísily pocity – občas pýcha, jindy stud.

 

Co častěji?

U mě celoživotně převládá stud.

 

Když jsi chodíval do školy, neposílali tě učitelé za dětským psychologem?

Ne. Tenkrát jsem ty svoje věčné úvahy neventiloval v kolektivu, protože jsme měli hokejovou třídu, kde byl společným tématem sport. Mým ventilem byly opravdu hlavně debaty s rodičema, ale ani ti mě k psychologovi neposílali, ačkoli jistou zvláštnost pozorovat museli. 

 

Tím pádem je ani nepřekvapilo, když ses potom z ničeho nic na vrcholový sport vykašlal? 

Tak zrovna tohle byla událost, která je překvapila strašně. Určitě věděli, že už se jako hokejista necítím dobře, ale brali to jako dočasnou krizi, přičemž já byl hluboce nešťastnej – to tehdy nepochopil nikdo. Bylo mi přes dvacet, rodiče měli pocit, že je nejstarší ze tří synů pryč z hnízda, zabezpečenej, všechno v pohodě, za chvíli vnoučata, a najednou šok. Ale teď jsou, myslím, rádi.

 

Kdybys zůstal v hokejové bráně, dnes pomalu ukončuješ kariéru a nejspíš nevíš, jak naložit se zbylými padesáti lety.

Obávám se, že máš pravdu. Ozývají se mi někdejší spoluhráči, kamarádi, kteří třeba hrají ruskou KHL, ale jsou v háji. Hokej už je nebaví a dělají ho kvůli penězům, i když mají vyděláno, což musí být strašný. Celý život byli uzavření v bublině a teď často netuší, co dál.

 

Ty už máš jasnou představu o tom, co budeš dělat třeba za deset let?

To ne, ale mám cíl. Chtěl bych přestat pochybovat.

 

O sobě? O své tvorbě? O čem?

O sobě, což souvisí i s tvorbou. Už jsme se o tom bavili – chtěl bych žít co možná nejvíc v pravdě, a to nejen vůči okolí, ale hlavně vůči sobě. Vidět se bez těch iluzí.

 

A uvědomuješ si, že působíš trochu jako mnich?

Na tebe?

 

Na mě ani ne, já tě vidím, vypadáš jako normální kluk. Ale kdybych jenom četl tvoje myšlenky...

Mně je jedno, jak na lidi působím, chci být spokojený sám se sebou. Klidně škrtněme řeči o tom, že bych chtěl žít v pravdě, to je silná fráze, a zůstaňme u toho, že bych si nerad dělal iluze o sobě samém.

 

Teď se zeptám ještě jednou – myslíš, že se za deset let budeš věnovat výtvarnému umění?

Tvořit budu v každém případě, a jestli výsledek někomu ukážu, to se uvidí – nejspíš s tím přestanu ve chvíli, kdy budu mít pocit, že vykrádám sám sebe a nemám už kde brát, což se mi začalo stávat u tetování. Je mi jasné, že úspěšní výtvarníci nemají lehkou pozici, protože cítí poptávku a bývají tlačeni k tomu, aby jí vyhověli, což se na tvorbě podepíše. To jo, z toho jde strach... Mimochodem, četl jsi Marka Aurelia, jeho Hovory k sobě?

 

Povinně na gymplu, nic už si nepamatuju.

Je to moje oblíbená knížka, často ji mívám u sebe, spousta pasáží mi pomáhá. 

 

Máš ji i tady?

Jasně, chceš něco přečíst?

 

Ani ne, řekni mi něco z hlavy.

Marcus Aurelius si třeba zapsal, že všechno krásné je krásné samo sebou a nic víc k tomu nepotřebuje; ani chválu. Chválou se nic nestává lepším, protože věci jsou takové, jaké jsou – když namaluju obraz, udělal jsem ho tak, jak jsem potřeboval a jak jsem to zvládl, a pokud ho někdo vychvaluje, nemůže se mi najednou zdát lepší; neznamená to, že se mi povedl líp než obraz jiný, na který lidi reagujou míň, nebo který dokonce haní.

 

A to je pravda – mně se tenhle náš rozhovor bude líbit, i když lidi řeknou, že se nepovedl.

Vole. Já ti tu knihu dám.

 

Nech si ji na zpáteční cestu do Budína... Žije se ti v Budapešti dobře?

Myslím, že mi odstup od Prahy prospívá. Kromě partnerky tady nemám žádné osobní vazby.

 

Ani si je nechceš dělat?

Zatím asi ne, skoro nikam nechodím.  

 

Máš aspoň vřelý vztah k tomuhle městu?

Citově nijak zvláštní, ale po roce a půl si říkám, že už je na čase, abych se aspoň začal zajímat o jeho historii. Do téhle doby jsem Budapešť bral spíš jako útočiště, které mě vymaní z různých vztahů a vazeb, což mi pomůže zorientovat se v sobě samotném. Což se daří, protože mě nic moc neruší – ani maďarština ne, vnímám ji jen jako příjemnou kulisu. 

 

Opravdu tady nemáš kamarády?

Pár kluků potkávám v posilovně, to jsou mí největší kámoši. Nemusíme se bavit, ale z jejich řeči těla cítím sympatie, které snad vracím svojí řečí těla, a je mi s nimi příjemně – že bychom se sešli i jinde, k tomu zatím nedošlo, ale ono se to možná změní. Poslední dobou nutím Vicu, ať na mě mluví maďarsky, a až začnu rozumět, třeba někam občas zajdu. 

 

Ty ale nepiješ, že ne?

Skoro vůbec. Půl skleničky vína jednou za čas. Opil jsem se dvakrát v životě – jednou po maturitě, a podruhé když mě hokejový nároďák hráčů do dvaceti let nevzal na nějaký turnaj a já to vnímal jako křivdu. Od té doby nic.  

 

Kdy býváš šťastný?

Šťastné jsou momenty, kdy cítím smíření se svojí pozicí na tomhle světě. Kdy přestanu klást nároky na svoje ego, od všeho se oprostím a uvědomuju si svoje největší bohatství – svobodu. A když navíc necítím stud, který mě provází často, nebo provinilost, která mě provází ještě častěji, bývají to chvíle dokonalého štěstí.

 

Proč si připadáš provinile?

Ono to souvisí – i když racionálně vím, že musím žít hlavně sám pro sebe, často mívám pocit, že něco dlužím ostatním. Že bych jim měl víc dávat, víc se jim věnovat, ale nedokážu to. Zdá se mi, že jsem jim dostatečně nepomohl nebo je pořádně nedocenil, i když zjevně přeháním, protože pro ty druhé často vůbec není důležité, abych jim pomáhal nebo je jakkoli oceňoval. Ale i tak mě tyhle pocity provázejí odmala.

 

Dojímáš mě... Mimochodem, neprodal bys mi obraz?

Já ti ho dám.

 

V žádném případě.

Vyměním ho za pár hodin, ve kterých mi budeš vyprávět svůj příběh.

 

To je málo. Trvám na tom, že chci zaplatit.

Neprodám.

 

A já ho zadarmo neberu – zajdi si někdy k tomu psychologovi!

Dobře. Děkuju ti za radu, kterou můžeme náš rozhovor ukončit. •

 

Vedle něj kvetu
O SOUŽITÍ S MUSOU VYPRÁVÍ HEREČKA VICA KEREKES
590b43449c40d6e6c28d7ff0 MEDIA_ITEM image

 

Lukáš mě velmi poctivě trénuje, ani náhodou vedle něj nemůžu zvolnit, a to je dobře.
Místo toho, abych si udělala nehty a na tvář dala regenerační masku, naslouchám jemu, Lukášovi, a nic víc nepotřebuju, protože on mě regeneruje a hydratuje nejlépe. Je účinnější než jakékoli fluidum, vyživuje mě zevnitř i zvenku. 
Od chvíle, kdy jsme se seznámili, jsem omládla a řekla bych, že kvetu den co den, svět se mi otevřel. Do našeho bytu se mimo jiné přestěhovala česká země – Jarek Nohavica, kapela Esazlesa, Waldemar Matuška; Kdyby tisíc klarinetů, Na samotě u lesa, Císařův pekař, Spalovač mrtvol; Drtikol, Šimotová, Kupka; Eduard Tomáš; Třeboňský a Vyšebrodský oltář a mnoho dalšího k nám propašoval Lukáš.  
Plus vajíčka. 
Každý večer uvaří šest vajec z volného chovu, pět pro sebe, jedno dá mně, a pak to spolu sníme v posteli. 
Nedávno mi vyprávěl Menšíkův vtip. Potkají se cvrček s prckem a prcek povídá: 
– Co ty, cvrčku?
– Ále, cvrkám, cvrkám, a co ty, prcku? 
– Ále, už to není, co to bývalo! 
Ani u mě to už není, co bývalo, s Lukášem je to krásnější.
Mnohem krásnější.

 

Ztracen v myšlenkách
Přesně v DEN, kdy VYŠEL TENTO ROZHOVOR, OSLAVIL třiatřicáté NAROZENINY
 
Lukáš Musil (známý jako Musa) se narodil 9. května 1984 v Praze a zásadní kontury jeho života jsou popsány v rozhovoru. Je to bývalý hokejový gólman, později profesionální tatér, v současnosti malíř žijící v Budapešti s maďarsko-slovenskou herečkou Vicou Kerekes. Většinu svých obrazů rozdá, každou chvíli bývá ztracen v myšlenkách, a dále o něm nechme mluvit kamarády. První říká: 
„Lukáš vždycky pochválí kresby mé tříleté dcery a řekne jí, že má talent. Občas mi z Budapešti píše, jak mu chybí naše nedělní sedánky v Bílé kuželce, a to přesto, že zatímco ostatní vypili spoustu piv a na chodníku před hospodou vykouřili několik jointů, on měl po celou dobu před sebou jedinou sklenku bílého. Obdivuju, jak zvládá samotu v Budapešti, kde je jen s Vicou... A taky mě baví, že má pořád dost insiderských informací z českého hokeje, který detailně sleduje.“
A druhý kamarád: „Jako všichni oceňuju, že měl koule skončit s něčím, v čem byl na absolutní špičce, začít s čímsi totálně jiným, znovu se stát špičkou, i s tímhle seknout a pustit se do něčeho zase trochu nového – k tomu je třeba neuvěřitelně pestrý charakterový koktejl. A ještě něco zmíním. Musa je objektivně strašně hezkej chlap, s čímž se mu při jeho plachosti a uzavřenosti nemůže žít snadno. Ale nedá se nic dělat, všechny holky jsou z něj hotový. A to je jediná věc, která mě na Musovi nebaví.“
Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat