Tono Stano. Když hvězda fotí hvězdy
29. června 2017
Reportér 7/2017 · Číslo 35
Tono Stano. Když hvězda fotí hvězdy
Zvětšit
Své objekty tu a tam svléká, občas marně naléhá, aby si nasadily na hlavu baletní sukni jako svatozář, jindy mu samy volají, že chtějí vyfotit na kufru s polámanými kolečky, protože v tom vidí určitou symboliku svého života. Portréty slavných herců od Tona Stana jsou nedílnou součástí tradice karlovarského festivalu už dvaadvacet let.
Posprejovaný činžák patří k těm nejodpudivějším v pražské smíchovské ulici. Ale za jeho těžkými vraty se skrývá jiný svět, jiné století a nefalšovaný ráj, přinejmenším pro toho, kdo snadno propadne závislosti na specifické směsi zahrnující vůni pověšeného vypraného prádla a odér starého haraburdí na zchátralých pavlačích.
Rovná stovka schodů jako had omotává pilíř vedoucí až do nebe a na samém jeho konci má Tono Stano svůj ateliér.
„Tady bych mohl být několik let zavřený a tvořit,“ říká Stano, s čímž lze snadno souhlasit. Na figuríně visí rokokový kabátek, na který natrefil v jednom starožitnictví a který musel okamžitě s ním, protože se nepochybně bude k něčemu hodit. Stejně jako se hodila brčálově zelená baletní sukýnka, i když ta vlastně nakonec ne, ale na to dojde řeč až později.
Tono Stano nechodí do místních hospod, nemůže prý vystát pasivitu a tlachání. Potřebuje trávit čas tvůrčím způsobem, být nonstop v procesu, protože jen to ho uspokojuje a nabíjí. Na zdech i na lednici visí různé textíky, které ho tak různě napadají a jsou tu zvěčněny. Tohle je jeden z nich:
Nekalkuluj!
Podpořte Reportér sdílením článku
Vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.
