Příběh

Jsem na prahu velikého cíle

Pavel Novotný
23 / 05 / 2016

Představujeme unikátní soubor fotografií z Mongolska. V zemi, která se tehdy probouzela z hrůz způsobených lokální verzí stalinistického teroru, jej před více než půl stoletím pořídil český archeolog Lumír Jisl.

Představujeme unikátní soubor fotografií z Mongolska. V zemi, která se tehdy probouzela z hrůz způsobených lokální verzí stalinistického teroru, jej před více než půl stoletím pořídil český archeolog Lumír Jisl.

Představujeme unikátní soubor fotografií z Mongolska. V zemi, která se tehdy probouzela z hrůz způsobených lokální verzí stalinistického teroru, jej před více než půl stoletím pořídil český archeolog Lumír Jisl.

„Ve čtvrt na devět přistání v Ulánbátaru. Ihned při východu z letadla udeří do nosu nádherná vůně stepi. Tisíce a miliony mateřídoušek útočí na můj nos. (...) Jsem na prahu velikého cíle, nechají mne tu ale stát. Zjišťuji, že mne nikdo neočekává. Veřejná doprava do dvacet kilometrů vzdáleného města neexistuje. (...) Vzali mě konečně přece jen s sebou Rusové z velvyslanectví. Blížíme se k městu po asfaltové silnici, kterou nikdo neopravuje, takže v ní jsou ohromné lavory, či spíše jámy.“

Píše se rok 1957, do mongolského hlavního města přibyl další český expert. Unavený a místy nespokojený, přesto šťastný. Lumír Jisl, tehdy šestatřicetiletý archeolog a znalec buddhistického umění, si bude psát deník. Naštěstí nezapomene ani fotografovat.

O inspiraci nemá nouzi. Ocitl se jako jeden z nemnoha zahraničních badatelů v zemi, která se pomalu začíná probouzet z hrůz způsobených lokální verzí stalinistického teroru – do Mongolska tehdy směli jen odborníci ze spřátelených socialistických zemí. Jisl díky tomu bude moci zachytit například vzácný obřad konsekrace nové buddhistické stúpy v ulánbátarském klášteře Gandan. Podobný rituál země mnoho let nezažila, neboť mongolští stalinisté po sovětském vzoru náboženství cíleně likvidovali.

 

Špinaví, ale šťastní

„Potkávám spoustu typů. Pokud nejsou evropsky oblečeni, jsou všichni špinaví až hrůza. Velmi často se smějí. Jdou pěšky, jedou auty, vozy, na kolech, jedna Mongolka jede dokonce na koni po chodníku. Děti jsou roztomilé, i když též značně špinavé. Jeden malý klučík se hrne za mnou a hned za ním holčička, oba se na mne smějí, hladím je tedy po vlasech,“ zaznamenává si český badatel.

Lumír Jisl se do Mongolska vydal celkem čtyřikrát. Poprvé, tedy v letech 1957 – 58, zde strávil šest měsíců. Jeho expedice zkoumala památník prince Kültegina z 8. století, který se nachází v údolí řeky Orchon asi 380 kilometrů od hlavního města. V létě roku 1958 zde český archeolog mohl slavit unikátní nález: v odkryté odpadní jámě s kolegy objevil princovu kamennou hlavu.

Jenže pak přišly problémy, nejčastěji administrativní. Také přístup k pracovním povinnostem byl mezi místními pracovníky uvolněnější, než by si Čechoslováci – tehdy ještě vycepovaní, neboť socialistický šlendrián se teprve rozbíhal – představovali. Důvěrný vztah panoval i mezi mnoha Mongoly a alkoholem. Mezi cizinci nebyl Jisl sám, kdo na poměry té doby žehrá.

„Narážím na skupinu brněnských geologů s profesorem Zapletalem v čele. Taky nadává, jsou tu už čtyři dny a ještě se s Mongoly nedohodli, co vlastně chtějí. (...) Zakrátko přijede druhá skupina, lesáci a nábytkář, kteří chtějí kupovat dříví. Nadává se zas. Mám tušení, že tu to taky nepůjde jen tak lehce,“ zapisuje si Lumír Jisl v prvním roce svého pracovního pobytu ve východoasijské zemi.

 

Zamilován do buddhismu

Český archeolog si sice občas stěžuje, přesto kouzlu Mongolska a jeho obyvatel propadl. Další velkou, v pořadí už třetí cestu započal na podzim roku 1963. Její cíl? „Objevit vědě dosud neznámé archeologické objekty,“ píše v deníku.

Ve šťastnějších dobách sovětského bloku, koncem šedesátých let, odjíždí Jisl na roční stáž do Spolkové republiky Německo. Hostuje na několika univerzitách a katalogizuje sbírku buddhistických artefaktů, které před více než půlstoletím do Evropy přivezl Hans Leder (1843 – 1921), rodák z Opavy, jehož práce mladého Jisla přivedla k zájmu o asijský buddhismus.

Rok po návratu ze západního Německa, v létě roku 1969, odlétá Lumír Jisl ještě na jednu krátkou pracovní návštěvu Mongolska. Je to pro něj naposledy. Umírá po vážné nemoci v listopadu téhož roku, ve věku osmačtyřiceti let.


Upřímné deníky, unikátní fotky

Lyrické, na jiných místech ale expertně věcné či naopak velmi sarkastické deníky psal český archeolog Lumír Jisl rovněž během pracovního pobytu v Číně (1957 – 58). Jeho čínské deníky s fotografiemi nyní vydává Munipress (nakladatelství brněnské Masarykovy univerzity), zatímco vydání těch mongolských se teprve připravuje. Jistě i na ně dojde, podle Luboše Bělky, buddhologa, religionisty a neúnavného propagátora Jislova odkazu, je ale třeba v mongolském případě postupovat hodně citlivě, neboť neokomentované zápisky by mohly v Ulánbátaru způsobit rozpaky. Badatel si vedl deník soukromě a nepředpokládal, že by je kdy publikoval. Jislovy fotografie jsou méně výbušné, jejich výstava už ostatně v Mongolsku proběhla, poputují také do Moskvy a na Tchaj-wan. Snímky digitálně upravil Martin Wágner, negativy za tímto účelem laskavě poskytly autorovy dcery Magdalena a Zuzana. Mongolské záznamy Lumíra Jisla jsou nyní k vidění v Křížové chodbě Nové radnice v centru Brna, a to do 12. června. Vstup zdarma.

Soubor čtyř desítek fotografií Lumíra Jisla si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (41) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat