Profil

Ron Haviv: Snažím se mít pořád stejný strach

15 / 10 / 2015

Na jeho fotky odkazoval prezident Bush starší, když v prosinci 1989 oznamoval invazi USA do Panamy. Jeho fotky z balkánských válek sloužily jako důkazní materiál u haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii. „Fotografie může mít obrovský dopad,“ říká legendární americký fotoreportér Ron Haviv. „A stejně tak může být kompletně ignorována.“

Na jeho fotky odkazoval prezident Bush starší, když v prosinci 1989 oznamoval invazi USA do Panamy. Jeho fotky z balkánských válek sloužily jako důkazní materiál u haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii. „Fotografie může mít obrovský dopad,“ říká legendární americký fotoreportér Ron Haviv. „A stejně tak může být kompletně ignorována.“

Na jeho fotky odkazoval prezident Bush starší, když v prosinci 1989 oznamoval invazi USA do Panamy. Jeho fotky z balkánských válek sloužily jako důkazní materiál u haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii. „Fotografie může mít obrovský dopad,“ říká legendární americký fotoreportér Ron Haviv. „A stejně tak může být kompletně ignorována.“

Někdo třeba řekne, že chtěl být fotografem odjakživa. Že odmalička hltal Time a Life (a vůbec všechny ty slavné časopisy, v nichž byly krásné velké fotky) a představoval si, jak bude jednou v popisku jeho jméno.

Někdo třeba řekne, že být fotografem bylo už od dětství jeho jediným snem, posláním.

Ron Haviv to tak neměl. Time ani Life nehltal a o focení se vůbec nezajímal. Ještě na střední škole moc nevěděl, co by tak asi chtěl dělat. Zato velmi přesně věděl, co dělat nechce: „Strašně jsem nechtěl mít práci, která by mě držela v kanceláři!“

A tak se po střední přihlásil na novinařinu. „Přišla mi dobrá! Neměl jsem ponětí, co obnáší, znamenala pro mě hlavně cestování. No, a pak už to celé byla spíš shoda náhod...“ Jistěže. Kolikrát tohle uslyšíte od úspěšných lidí? Shoda náhod!

Dnes je padesátiletý Haviv jedním z nejuznávanějších fotoreportérů světa. Válečných fotoreportérů. Od konce osmdesátých let byl takřka u všech konfliktů, které se na planetě rozhořely: v Panamě, v Bosně, Iráku, Kongu, Rwandě, Kosovu, Afghánistánu…

Ale byl také fotografem časopisu Newsweek v Bílém domě (1998-1999, za Billa Clintona) a někdy dělá i „veselé“ věci, třeba reklamy. „Ne, válka není mým normálním stavem bytí. To jsem si v jistém momentě musel uvědomit,“ říká.

A s tou shodou náhod to prý bylo takhle: Ron neměl na univerzitě moc peněz (kdo má?), a tak si přivydělával po brigádách. Jednou pracoval ve studiu slavného módního fotografa Franceska Scavulla. „Ani ne na place, byl jsem v kanceláři!“ A někdy tou dobou taky dostal od strýce jako dárek foťák.

„Ty dvě věci se nějak spojily a já si uvědomil, že bych vlastně místo reportéra mohl být fotoreportérem. To mi bylo asi dvacet. Ne, vážně si přesně nepamatuju ten moment, kdy jsem se takhle rozhodl. Prostě se to stalo. A tak jsem se ve škole zapsal na fotografický kurz pro začátečníky.“

Občas udělám chybu…

Mluvíme spolu v Praze, Ron Haviv přijel jako porotce soutěže Czech Press Photo. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami fotil na řecké pláži uprchlíky na jejich nebezpečné cestě za vytouženým bezpečím. A teď je v zemi, kde osm z deseti lidí uprchlíky odmítá a jejíž prezident klidně říká, že sem běžence „nikdo nezval“.

„Jo, to jsem zaznamenal. Celé je to o strachu. Strach o život vyhání ty lidi z domovů a strach je taky tím, co ovlivňuje jejich přijetí tady v Evropě. Strach z neznámého, strach z těch druhých, jiných. To je velmi vážná věc, strach je jednou z nejsilnějších emocí,“ říká.

Strach. Má ho i Ron Haviv. Pokaždé, když jede do války. V jednom z předchozích rozhovorů říkal, že se bojí prakticky od momentu, kdy opouští New York, až do chvíle, kdy je zase zpátky.

Ron Haviv v Praze. Foto: Oleg Homola, Czech Press Photo.
Ron Haviv v Praze. Foto: Oleg Homola, Czech Press Photo.

„Už od začátku kariéry jsem realistický ohledně nebezpečí, které tahle práce obnáší. Bojím se stejně jako tehdy před šestadvaceti lety.“

Opravdu? Opravdu zůstal jeho strach nezměněn? „Upřímně řečeno, já na tom cíleně pracuju, aby byl můj strach pořád stejný. Jakmile se začnete cítit jako zkušený, válkou protřelý reportér, začnete zbytečně riskovat. A spoléhat se na to, že v minulosti jste v podobných situacích měli štěstí. A to je hrozně nebezpečné. V každé situaci musíte být extrémně opatrní.“

Ron vypráví, že i dnes občas udělá chybu. Vykládá o Libyi: ocitl se v jakémsi v domě, kde po sobě stříleli vládní vojáci (z horních pater) a povstalci (z dolních)… „A já byl mezi nimi. Stačilo, aby ti nahoře shodili jeden granát a byl bych na místě mrtvý. Bylo to ode mě neuvěřitelně hloupé! Ano, ta situace byla vizuálně velmi silná, fotky se povedly. Ale jsem přesvědčený, že žádná fotka nestojí za to, abyste pro ni umřeli.“

Panama? Jedu taky!

V roce 1989 bylo Ronu Havivovi čtyřiadvacet. Pracoval v (rodném) New Yorku jako fotograf na volné noze. Pořád se učil, hlavně od starších a zkušenějších (ve škole přeci chodil jen na kurz pro začátečníky). Ale na rozdíl od prvního roku po promoci mu už aspoň za jeho fotky tu a tam někdo zaplatil.

Vzpomíná, jak se seznámil s Chrisem Morrisem, fotoreportérem, který „vypadal jako z filmu o fotoreportérovi“. Chris se zmínil, že v květnu pojede do Panamy, fotit volby. Ron ani nevěděl, kde přesně Panama leží, ale aby nebyl za blbečka, vyhrkl, že jede taky, samozřejmě.

Načež uháněl domů zjistit, co je ta Panama vlastně zač a proč stojí za to být u tamních voleb… No jistě! Manuel Noriega, diktátor s problematickou pletí, versus (Amerikou podporovaný) kandidát opozice Guillermo Endara. Potenciálně velmi výbušná situace.

Ron si v té době musel přivydělávat jako řidič dodávky (se zmrzlinou) nebo poslíček (na kole). Ale tu Panamu, tu si nechtěl nechat ujít. Domluvil se tedy s bulvárním deníkem New York Post, kde prý „Noriegu milovali kvůli jeho šíleným činům a té špatné pleti“, že do Střední Ameriky pojede fotit pro ně.

Jenomže vedení novin na poslední chvíli změnilo názor a cestu kompletně zrušilo. Ron byl „zničenej“, hrozně se mezitím začal těšit, Panama měla být jeho prvním velkým výjezdem.

Načež zasáhl osud: Ron kdesi znovu potkal Chrise. „Vysvětlil jsem mu, co se stalo. Vyslechl mě a řekl, že má volnou letenku a taky místo v hotelu a sedadlo v autě. Takže prý můžu jet do Panamy s ním. Okamžitě jsem to přijal!“

S dovolením, jdu bít viceprezidenta 

Květen 1989. Panama City. Ron byl domluvený s agenturou AFP na honoráři padesát dolarů za fotku. Pracoval s Chrisem, učil se od něj „při každé možné příležitosti“.

Manuel Noriega volby prohrál – a hned jejich výsledek anuloval. Atmosféra v zemi ještě víc zhoustla. Příznivci Guillerma Endary ohlásili, že vyjdou do ulic a zažehnou povstání proti Noriegově režimu.

Chris a Ron jim byli neustále v patách, dokumentovali první pouliční potyčky. „Ozbrojenci z polovojenské jednotky, která si říkala Prapor důstojnosti, mlátili civilisty a město se propadalo do chaosu.“ Vodní děla, slzný plyn, střelba…

Ron se po několika napjatých – leč na focení spíš chudších – hodinách stal svědkem situace, jež měla vstoupit do dějin: fotografoval Guillerma Forda, Endarova zvoleného viceprezidenta, jak na ulici čelí útoku Noriegových stoupenců.

„Ford vylezl z auta. Jeho bílá košile byla kompletně nasáklá krví. Já ho nejdřív ani nepoznal! Většina té krve patřila jeho bodyguardovi, kterého zabili těsně před tím. Stál jsem tam a fotil, kolem létaly kulky, což jsem ani moc nevnímal, byl jsem v šoku. Najednou mi někdo španělsky řekl ‚s dovolením‘. Byl to chlápek s holí, obešel mě a vrhl se na Forda, začal ho tou holí mlátit.“

Celé to trvalo sotva čtyřicet vteřin. Ron fotil. „Tak nějak automaticky.“ Jeho snímek z onoho útoku se ještě ten týden objevil na obálce tří velkých amerických časopisů: Newsweeku, Time a US News & World Report. „To byla obrovská klika! A obrovská čest.“

V USA se rozběhla debata o možné reakci na dění v Panamě, která vyústila v americkou invazi do země. Když prezident Bush (starší) operaci ohlašoval v televizním projevu (20. prosince 1989), zmínil i Ronovy fotografie: „Pamatujete si ty otřesné obrázky nově zvoleného viceprezidenta Forda, zbroceného od hlavy až k patě krví, jak ho nemilosrdně bije takzvaný Prapor důstojnosti...“

Ron Haviv toho dne pochopil, jak mocným médiem může fotografie být.

Chtějí se nás zbavit

Ptám se, jak se za léta Ronovy kariéry změnily války. Slyšela jsem už od několika (foto)reportérů, velmi zkušených, že dnešní konflikty takřka nemají pravidla, jsou příliš nebezpečné, nestojí za to riziko…

„No, jak se to vezme. Novináři byli ve válkách vždycky zatýkáni, unášeni, zabíjeni. Mizeli ve Vietnamu, mizeli v Laosu, mizeli v Kambodži. Vezměte si fotoreportéra Seana Flynna, to byl syn slavného hollywoodského herce Erolla Flynna. Zmizel ve Vietnamu a jeho tělo nikdo nikdy nenašel.“

„Tím ale fakt nechci říct, že se vůbec nic nezměnilo. Dneska máme úplně jiné technologie. A lidi, které fotíte, jsou si moc dobře vědomi svého, řekněme, mediálního obrazu. Víc než kdy dřív.“

Před lety v Kongu nebo ve Rwandě člověk někoho vyfotil, snímek se pak objevil třeba v časopisu Time, ale šance, že jej dotyčný (vyfocený) uvidí, byla takřka nulová. „Prostě k tomu neměl přístup. Dnes mají všichni přístup ke všemu. Já v Sýrii nebyl, ale slyšel jsem, co se tam děje: Někde se objeví fotka ozbrojence nebo vojáka. Ten se k ní skoro okamžitě dostane, má přece mobil s internetem. Vygoogluje si fotografa, který je třeba ještě pořád v Sýrii. A na checkpointu ho pak důkladně prohledají.“

Schovávat fotky je dnes velmi nebezpečné. „Dřív jsme jim odevzdávali paměťové karty. Anebo před jejich očima vymazali fotky, které se jim nelíbily. Ale dnes? Oni dobře vědí, že i smazané fotky se dají vcelku jednoduše obnovit, jsou mnohem poučenější. Takže vám vezmou celý foťák.“

Ron taky mluví o potřebě. Respektive… nepotřebě. „V roce 2009, když v Íránu skončily volby, vyhodili všechny západní novináře. Někdy tou dobou se taky na Srí Lance odehrávala finální ofenzíva proti tamilským tygrům. A taky to nikdo neviděl. Tisíce lidí umíraly, ale srílanské úřady prostě řekly ne, žádní západní novináři.“

„Podobné je to dnes s Islámským státem. Na jimi ovládané území se nikdo nedostane, a tak v podstatě jediné informace, které odtamtud máme, jsou ty, které produkuje… Islámský stát. Tohle je obrovská změna ve způsobu naší práce.  Dřív nás zúčastněné strany potřebovaly. Povstalci, vláda, kdokoliv. My jsme byli těmi, jejichž prostřednictvím oni chtěli zasáhnout nějaké publikum. Dneska už nás nepotřebují, umějí sdílet informace sami. Což znamená, že když tam jsme, jsme proti nim. A když jsme proti nim, snaží se nás zbavit.“

Sklony k optimismu 

Zajímá mě, jak se za těch šestadvacet let změnil Ron Haviv. A Ron Haviv se jen usmívá a říká, že na takovou otázku se skoro nedá odpovědět, protože všichni jsme přece produkty vlastních zkušeností. „Jsem, kdo jsem, právě kvůli tomu, co jsem zažil. Ale asi můžu říct, že jsem se naučil mnohé o lidskosti. Viděl jsem její vrcholy i dna a díky tomu jsem se nejspíš stal realistou. Ovšem pořád ještě se sklonem k optimismu!“

Ron se musel naučit „návraty domů“. Po prvních válkách měl pocit, že normální život tak nějak postrádá smysl. Čekal, že když se vrátí do New Yorku, všichni kolem něj budou chodit po špičkách a všichni taky budou chápat, co viděl.

Trvalo prý tři až čtyři roky (a tři až čtyři přítelkyně), než zjistil, že normální život běží dál i v době, kdy on dokumentuje zvěrstva a brutality na druhé straně planety. Musel tvrdě pracovat na schopnosti „přepnout“. Musel pochopit, že válečný stav není jeho „normálním stavem bytí“.

Což se povedlo. Možná ne úplně na sto procent, ale na devadesát asi ano. Dneska si Ron po návratu do New Yorku dává sushi. Dospává, co předtím probděl. Když potřebuje „o těch věcech“ mluvit, pak s někým, kdo má podobnou zkušenost. Nebo s profesionálem, specialistou na posttraumatickou stresovou poruchu.

Rona Haviva pořád ještě hrozně baví jezdit po světě a fotografovat. Pořád je zvědavý, stejně jako když tenkrát v New Yorku tvrdil Chrisi Morrisovi, že samozřejmě jede do Panamy (mimochodem, Chris a Ron jsou dodnes přátelé, oba stáli v roce 2001 u zrodu fotoagentury VII).

Pořád ho žene touha být u dějinných událostí – a zdaleka ne jen ve válkách. „Viděl jsem Nelsona Mandelu vycházet z vězení. Byl jsem v Berlíně, když padla zeď. Viděl jsem spoustu historických momentů, v nichž nijak nefigurovaly zbraně.“

Ron Haviv chce být pořád vypravěčem příběhů, hlasem lidí, které fotí. A pořád věří v sílu fotografie, i když se už mnohokrát přesvědčil i o jejích limitech. „Když Bush starší zdůvodňoval invazi do Panamy, použil moje fotky. O tři roky později zuřila válka na Balkáně a v Bílém domě byl stejný prezident. Myslel jsem, že fotografie budou poslední kapka, aby se něco udělalo. Ale nestalo se nic. Došlo mi, že fotka může mít obrovský dopad, ale stejně tak může být ignorována.“

Ale jednu věc se Ron Haviv přesto naučil: že fotografie má mnoho životů. Svých vlastních životů. A jeden z nich spočívá v tom, že tady… prostě je. Existuje. Nezmizí. A bude tudíž existovat jako nástroj, který požene lidi k zodpovědnosti. Ostatně fotografie Rona Haviva z Balkánu sloužily jako důkazní materiál při procesech u haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Fotografie Rona Haviva si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Galerie (13) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat