Rozhovor

Hans Madej: Svět fotkami nezměníš. Sebe ano.

14 / 04 / 2016

Vaši kariéru bylo možné sledovat na stránkách časopisů Stern, Geo, Merian, Zeit. Byl jste v některé z těch redakcí zaměstnán?

Ne, vždycky jsem byl na volné noze. Ani jsem fotografii nikdy nestudoval. Jen komunikační vědy, ale to bylo hodně abstraktní a teoretické. A nenaučil jsem se vlastně nic, co by mně později bylo užitečné.

Jak jste tedy začal fotografovat?

Můj otec se v roce 1945 jako voják vrátil z ruské fronty. A koupil si Rolleiflex. Obcházel staré zemědělské usedlosti, fotil je, vyvolával filmy a pak s hospodáři měnil fotografie za potraviny. To už byla na světě moje starší sestra, musel živit rodinu. A tak měl i spoustu dalších zaměstnání, pracoval třeba pro cestovní kancelář.

Chodil jste tedy fotit s tatínkem?

Ano, otec mi v dětství ukazoval, jak fotografuje a pracuje v temné komoře. Ale když mi bylo čtrnáct, spáchal sebevraždu. Zdědil jsem jeho vybavení, občas jsem něco vyfotil pro školní časopis. Matka ale byla proti tomu, abych se stal fotografem. Přála si, abych studoval medicínu. Jenže já byl hodně špatný student a na medicínu jsem se nedostal. Místo toho jsem studoval literaturu, dějiny umění a tu komunikaci. Ale co s tím? Chtěl jsem cestovat, psát a fotografovat.

Měl jste nějaký vzor?

V té době mně učaroval surrealismus, hlavně malíř Giorgio de Chirico – líbilo se mi, jak vytvářel atmosféru. A to, co maloval jsem objevil na řeckých ostrovech Kyklády. Tak jsem tam odjel. Uprostřed zimy. Mělo to tu správně surrealistickou, zádumčivou náladu. Mladá generace žila a pracovala v Aténách, doma zůstali jen staří lidé. Byli pohostinní, zvali mě domů. Viděl jsem, jak žijí, i jak umírají. Do té doby jsem fotil hlavně krajinu, teď jsem poprvé v životě fotografoval lidi. Strávil jsem s nimi rok.

Jak jste s těmi fotkami naložil?

No právě. Když jsem pak doma filmy vyvolal, nevěděl jsem, co s nimi. Kamarádi byli nadšeni, takhle Řecko vůbec neznali – větrem ošlehané tváře, postavy v těžkých zimních oděvech, zahřívající se u jedněch kamen. Jen tak na zkoušku jsem ty fotky odnesl do redakce jednoho časopisu a oni to k mému překvapení okamžitě otiskli. A ještě mi řekli, že musím vydat knížku. Tak jsem v nejbližším větším knihkupectví našel fotografickou knihu, která se mi líbila a opsal si adresu vydavatele. Hned jsem tam zašel, ukázal jim fotky a za dvě hodiny byl podepsaný kontrakt.

Doba o které mluvíte, byly zlaté časy fotografie.

Bylo to kolem roku 1980 a to opravdu byly zlaté časy. Pracoval jsem hlavně pro časopis Stern. Měli hodně peněz a neustále hledali mladé talenty. Viděli moje fotografie z Řecka a hned se ptali, co bych chtěl dělat dalšího. Řekl jsem, že bych rád jel do severního Norska. Řekli O.K., tady je pět tisíc marek. Koupil jsem si staré auto a odjel. Bylo to zvláštní: o práci jsme vlastně vůbec nemluvili, píšícího autora se mnou neposlali, ani se neptali, jak dlouho tam zůstanu. Neptali se vůbec na nic. Dali mi film a řekli „jeď“. Vrátil jsem se za šest měsíců.

Předpokládám, že jste fotil na barevné diapozitivy.

Ano, ale v té době jsem ani nevěděl, jaký je rozdíl mezi Ektachromem a Kodachromem (Kodachrome neměl téměř žádné zrno, byl ostrý jak meč, ale musel se vyvolávat v laboratořích Kodaku procesem K-14. Ektachrome se vyvolával procesem E-6, který zvládla jakákoliv laboratoř, pozn. autorky). To jsem ale zjistil až později. Ve Sternu měli velkou lednici a řekli, ať si vezmu, co potřebuju. Nevěděl jsem, tak jsem řekl Kodachrome. Byl jsem tak nezkušený!

A jak ta norská reportáž dopadla?

Když jsem se vrátil, nikdo si nepamatoval, že mě někam poslali. Vysvětlil jsem jim, že jsem pro ně fotografoval v Norsku a teď jsem zpátky. V té době Stern měl velice slavného editora Rolfa Gillhousena. Ale to jsem taky nevěděl. Když viděl mé fotografie, prohlásil: „Fantastický! To chce sedm dvojstránek. Kdo píše text? Nikdo? Tak to musíš napsat ty!“ Pak řekl, že mi chybí jeden obrázek: jak tisícovky sobů plavou z ostrovů na pevninu. Tak mě poslali na týden zpátky, soby jsem vyfotil z helikoptéry. Tahle jediná fotografie byla nakonec dražší než celá moje šestiměsíční cesta!

Copyright patřil vám?

V té době jsem nevěděl, co to copyright je. Platili mi tak, že jsem si připadal jako ve snu. Jestli si dobře pamatuji, tak mi dali dvacet tisíc marek, něco úžasného. Byl jsem bezejmenný student a v Mnichově si přivydělával jako taxikář. A najednou mi nejslavnější časopisy dávaly zakázky. Andrej Reiser (česko-ruský fotograf a zakladatel agentury Bilderberg v Německu, pozn. red.), mě přizval do agentury Bilderberg, kterou vlastnili fotografové. A já se toho lekl! Myslel jsem si, že tam ještě nepatřím. Andrej mi to nabídl jako poctu a já to odmítl! Tak mi řekl, že už nechali natisknout vizitky s mým jménem, a že jim budu muset zaplatit tisíc marek za všechny výdaje, které se mnou měli. Tak jsem souhlasil. A bylo to pro mne obrovské štěstí, protože jsem se mohl bavit s profesionály – naučit se něco o fotografii jako byznysu, o autorských právech… A konečně jsem pochopil, co vlastně dělám.

Pak už se začala probouzet východní Evropa a vy jste se ocitl uprostřed dění.

V roce 1986 mě jeden časopis poslal poprvé v životě za železnou oponu, do Budapešti. Dělal jsem reportáž o začátcích tamního undergroundu. Mezi disidenty, kteří se scházeli tajně v různých bytech, byli umělci, novináři, spisovatelé… Diskutovali o politické situaci, ta atmosféra mě uchvátila.

Jak jste se tam domlouval?

To je další příběh. Potkal jsem tam svou budoucí ženu – Maďarku. Seznámila mě se spoustou zajímavých lidí a protože mluvila plynně německy, navštěvovali jsme i německy mluvící maďarskou menšinu v Rumunsku. Ta byla za Ceauceska (rumunský vůdce, vládl v letech 1965–1989, kdy byl popraven, pozn. red.) pod velkým tlakem: stovky let staré vesnice měly být zbourány a lidé přesídleni do paneláků.

V té době asi moc novinářů ze Západu do Rumunska nejezdilo.

To je pravda. Dobré fotografie z Rumunska každopádně neexistovaly, nebo alespoň nebyly publikovány. Securitate (rumunská tajná policie, pozn. red.) byla všude a novináři do těch vesnic bez akreditace nesměli. Na radu svých známých jsem tam vyrazil jako turista. Bylo ale těžké kontaktovat lidi, protože museli státní bezpečnosti nahlásit každého cizince, se kterým se setkali. Vlastně měli zakázáno s cizinci vůbec mluvit. Doma dávali telefon do lednice, přikrytý polštářem – věřili, že tím zamezí odposlechům. Všichni se báli, že budou muset své vesnice opustit a přestěhovat se do ohyzdných sídlišť. Reportáž se ale povedla, a protože byla první svého druhu, dá se říct, že obletěla svět. A to byl začátek mé východoevropské kariéry.

4
Rumunsko, Copsa Mica. Foto: Hans Madej / Bilderberg.

Bál jste se někdy?

Čas od času jsme byli dost paranoidní. Nevěděli jsme, co jsou někteří z těch lidí zač. Dá se jim věřit? Napráskají nás? Měl jsem strach, aby mi nevzali filmy.

Měl jste německý pas…

To ale neznamenalo, že by nás nemohl někdo brutálně zbít nebo porazit autem. Securitate používala ty nejzákeřnější metody. Taky jsem si uměl představit, co by se stalo, kdyby policie zatkla někoho z lidí, kteří nám pomáhali. Nechtěl jsem nikomu ublížit, ale zároveň jsem potřeboval tu reportáž udělat. A ti lidé byli naprosto neskuteční, ukázali mi pohostinost, jakou jsem předtím nikdy nepoznal, v západní Evropě už nic takového neexistovalo. Východní Evropa tehdy byla naprosto jiný svět a já chtěl ukázat něco z té atmosféry. Lidi nic neměli, ale nebyli nešťastní. Měli trošku jídla, střechu nad hlavou a to jim stačilo. Hodně jsem se tam naučil.

Fotografoval jste také v Albánii. V zemi, která byla půl století hermeticky uzavřená celemu světu.

Tam jsem fotografoval hlavně v horách. Jako kdyby se tam čas zastavil před třemi sty lety! Vládní úředníci tam nikdy nepřišli, ti horalové byli úplně volní. Myslím, že jsem byl vůbec první cizinec, kterého kdy viděli. Přijel jsme tam krátce po revoluci a všechno bylo hodně chaotické.

Pak přišel Černobyl…

Dostal jsem zakázku fotografovat děti, které měly odjet na léčení do Rakouska. Nejdřív v Bělorusku a na Ukrajině, pak při jejich ozdravném pobytu na Západě. Hodně Rakušanů tehdy nabídlo, že si je vezmou domů, ale pak se ukázalo, že jsou to dětičky vysokých funkcionářů a s jadernou havárií neměly nic společného.

Největší hrůzy jste asi zažil v Jugoslávii.

Nejsem válečný fotograf, ale dostal jsem zakázku od časopisu Geo, který chtěl, abych zaznamenal osvobození Dubrovníku. Ten byl obklíčen Srby, ale my dostali hlášku, že se stáhli a město je volné. Strávil jsem v něm tři dny, ale pak se Srbové vrátili a bombardovali nás. Sto metrů ode mne vybuchla nálož a já si vzpomněl na rodiče, kteří zažili druhou světovou válku. A začal jsem se ptát sám sebe, kam vlastně patřím, jestli na Východ nebo na Západ…

A kam patříte?

Myslím, že na Východ. Otec pocházel z Berlína, matka byla sudetská Němka z Liberce. Otcova rodina za války o všechno přišla, matčina vlastně taky – po válce musela utéct z Československa a usadila se v Bavorsku.

Myslíte, že fotografie může změnit svět?

Lidi se mě často ptají, proč to dělám. Myslím, že hlavně proto, abych zjistil něco o sobě, o svých kořenech. Nevěřím, že fotografií můžu měnit svět. Můžu ale změnit sám sebe. A myslím, že jsem se hodně změnil. Jak? Stojím nohama víc na zemi.

Jaké je podle vás fotografické téma dneška a zítřka?

Teď máme uprchlickou krizi. V minulosti jsme před některými věcmi zavírali oči a tak to vybouchlo. Nevíme, jak se to vyvine, třeba bude tahle migrace pokračovat dalších třicet let. A existuje nějaké řešení? Svět se změnil a my musíme najít rozumnou cestu, jak s těmi změnami naložit.

Začal jste točit filmy. Zmamená to, že jste přestal fotit?

Fotografovat jsem přestal už dávno. V roce 1994 jsem měl syndrom vyhoření a byl jsem opravdu dost nemocný. Musel jsem přestat.

Přeháněl jste to s prací?

Bylo toho víc. Žil jsem moc rychle, neměl jsem čas přemýšlet, co se se mnou děje. Bylo mi jedenačtyřicet a všechny ty nezodpovězené otázky jako kdyby ve mně explodovaly, jako kdyby se mi vrátila paměť. Začal jsem psát. A poprvé v životě jsem byl se vším, co se kolem mně přihodilo, hlouběji konfrontován. A začal jsem přemýšlet, co dál.

Jak to dopadlo?

Koupil jsem si kameru a natočil příběh malé vesnice v Polsku, odkud byl můj děda. Tím jsem svou minulost uzavřel a mohl jsem svůj život začít od základů měnit. Fotografie mě přestala zajímat.

Nechybí vám ten adrenalin?

Nechybí. Ten druh fotografie, který mám rád, víceméně mizí, hodně se toho změnilo. Navíc jsem ztratil určitou míru důvěřivosti a naivity, bez které se dobře fotografovat moc nedá. Jsem už zkrátka starší a snažím se mít klid. Kvůli penězům už pracovat nemusím. Měl jsem štěstí, vydělal jsem dost. A dnes jsem vlastně rád, že si už nemusím fotografováním vydělávat.

Co tedy děláte?

Doučuji druhou generaci dětí imigrantů ve věku do dvanácti let. Je to pro mne úplně něco jiného a hrozně mě to uspokojuje.

Co je učíte?

Hlavně němčinu a matematiku. Stal jsem se dobrovolníkem nevládní organizace Forum matek, kterou založily dvě ženy – jedna z Bulharska a druhá z Ázerbájdžánu. Jde o děti z rodin, které přišly do Německa už za jugoslávské války v roce 1994, ale také o malé Afghánce, Palestince, Iráčany…

Kolekci fotografií Hanse Madeje si můžete prohlédnout  v galerii.

Prodejní výstava  s názvem „O konci šedivých dnů, kdy padaly železné opony” v pražské Galerii Zahradník potrvá do konce dubna.

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat