Co se učí policisté o znásilnění

Anotace uvádí: „Učebnice zpracovaná týmem předních českých kriminologů a univerzitních pedagogů je určena především studentům právnických fakult a Policejní akademie ČR. S ohledem na nové poznatky však přináší zásadní informace i pro širší odbornou veřejnost.“ Autoři jsou zbytečně skromní. Jejich kniha přináší zásadní informace úplně pro všechny. Díky ní totiž dokážeme dokonale pochopit, proč zhruba deset procent Češek zažilo sexuální násilí a proč jej velká část z nich nikdy neohlásila.

V kapitole Mravnostní kriminalita vyjmenovávají autoři – s odkazem na ikonu české kriminologické teorie Jana Chmelíka – několik „typických situací“, které bývají u znásilnění „podstatným prvkem trestného činu“. Podle policejní učebnice tak bývá pro znásilnění typické třeba „nadsazování výsledků“, kdy „poškození oběti je minimální, žena nemá žádné viditelné následky na těle“, což obvykle znamená „kriminalizaci sexuálního aktu jako prostředek ospravedlnění se před manželem, přítelem, rodiči“. Nakonec – vždyť se takové oběti nic moc nestalo, pouze jí byl do vagíny zasunut cizí penis. Hlavně že není příliš poškozená, jako třeba zaseklý mixér nebo jiný spotřebič.

Na téže stránce se dočteme, že jednání pod vlivem alkoholu představuje „nízký podíl viny agresora“. Třikrát hurá! Ti úzkoprsejší z nás se snad dosud mohli domnívat, že zkárovat se jako doga a pak navíc někoho znásilnit znamená hned několik problémů naráz. A hle, alkohol snižuje vinu jako požehnání od kněze! Autoři by mohli namítnout, že hovoří o situaci, kdy je pachatel vinou intoxikace zcela mimo své smysly. To však v textu neuvádějí, navíc lze v každém pozdně nočním pohostinském zařízení prostým pozorováním odhalit, že pokud o sobě již opilec skutečně neví, mívá problémy doplazit se ze židle na WC a nedokázal by znásilnit ani láhev od kečupu, natož jiného člověka. Díky knize Kriminologie, 4. vydání však už víme, že opilý agresor nese jen nízký podíl viny, zatknout a soudit je zřejmě nutné především lihovinu.

Největší klenotem této pozoruhodné kapitoly je odstavec nazvaný „podíl oběti na vině“. Zde je zmíněno oblíbené hospodské klišé: „provokující jednání ze strany žen“, které „vyzývavostí či obnažováním části těla vyprovokují v muži touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost“. Chudák chlapík pak utrpí „nezvládnutí pohlavního pudu“ a uchyluje se k „násilnému vynucení pohlavního styku“.

Pomiňme teď pleonasmus násilné vynucení, jenž předpokládá existenci jakéhosi dobrovolného vynucení. Podstatná je představa, že obnažování jakékoli části těla nebo vyzývavost znamenají ve svobodné společnosti část viny na znásilnění. V době, kdy obhájci toho nejsprávnějšího češství prosazují bikiny jako tradiční národní úbor, tvrdí policejní učebnice, že hluboký dekolt či minisukně jsou pozvánkou k agresi! A vyzývavostí je tedy podle autorů rovněž tanec, úsměv, rudá rtěnka?

Nebylo by divu, kdyby někdo z blízkých konkrétní oběti sexuálního násilí nezvládl své ochranitelské pudy a rozbil autorům této publikace hlavu s odkazem na jejich provokující text. Pokud by tak navíc učinil opilý, těžko by mu mohli přisuzovat jiný než nízký podíl viny. Člověk by však především doufal, že takové zhovadilosti zatrhne někdo z vyšších míst. Ale kdo? Ministr vnitra je příliš zaměstnán bojem za práva majitelů poloautomatických pušek. A současné vedení policie se nejspíš z podobných publikací samo učilo. Pán budiž milostiv této zemi, obětem sexuálního násilí dvojnásob.

Na tento text zareagovali autoři inkriminovaných skript, jejich polemiku si můžete přečíst zde.