Reportáž

Rychle přes Maďarsko. Dokud to jde...

11 / 09 / 2015

Maďarsko staví hraniční plot a zavádí zákon, který posiluje pravomoci armády a policie vůči migrantům i převaděčům. Důsledky jsou opačné, než vláda zamýšlela: běženců přibývá, také byznys s pašováním lidí letí vzhůru. 

Maďarsko staví hraniční plot a zavádí zákon, který posiluje pravomoci armády a policie vůči migrantům i převaděčům. Důsledky jsou opačné, než vláda zamýšlela: běženců přibývá, také byznys s pašováním lidí letí vzhůru. 

Maďarsko staví hraniční plot a zavádí zákon, který posiluje pravomoci armády a policie vůči migrantům i převaděčům. Důsledky jsou opačné, než vláda zamýšlela: běženců přibývá, také byznys s pašováním lidí letí vzhůru. 

Před budapešťským nádražím Keleti znějí kytary a bubny, do jejich rytmu tančí skupina Syřanů a Afričanů, přidávají se i Evropané. Vzduch je po dešti vlhký, ale mezi mraky prosvítá slunce. „Chtěli jsme si koupit lístek na vlak k rakouské hranici, ale přišla nějaká Američanka a říkala, že nám lístek koupí sama. Vysvětlovali jsme jí, že máme peníze, ale trvala na tom, že zaplatí ona,“ říká třiadvacetiletý Mhammed a ukazuje mi fotky z třítýdenní cesty z rodného Damašku.

Vypráví, že přes rozbouřené moře mezi Tureckem a Řeckem se dostal na přeplněné osmimetrové gumové lodi, do které pašeráci nacpali padesát lidí, včetně Mhammedova bratra a jeho tříleté dcery. „Chceme se dostat do německého Sárska, žádosti o azyl tam prý procházejí rychlejší procedurou. Rád bych dostudoval architekturu, školu jsem musel kvůli válce v Sýrii přerušit. Asi ale budu muset hlavně pracovat, abych si vydělal na život.“

Než se cesta uzavře

Situace na východním nádraží v centru metropole se začala hrotit minulý týden. Maďarská vláda přistoupila k plnění povinností vyplývajících z unijních dohod, které stanovují, že by hraniční země EU neměly nechávat projít uprchlíky bez registrace a následného azylového řízení. „Maďarsko nechtělo být kritizováno z Bruselu, začalo se tedy chovat podle dohod. Zároveň ale začalo svalovat vinu na EU a říkat, že uprchlíci jsou ve skutečnosti německý a unijní problém a Maďarsko je jeho obětí, protože musí v zemi držet migranty mířící do Německa,“ vysvětluje Daniel Bagameri z budapešťské kanceláře Mezinárodní organizace pro migraci (IOM).

Od konce června podle údajů IOM požádalo o azyl 146 tisíc lidí. Zatím nejvyšší počet žádostí za jediný den úřady zaznamenaly minulý čtvrtek, kdy o ochranu požádalo 3 300 uprchlíků. Jejich počet se začal zvyšovat krátce poté, kdy Maďarsko ohlásilo plán postavit na hranici se Srbskem 175 kilometrů dlouhý plot z ostnatého drátu. Mezi uprchlíky mířícími do Evropy se totiž roznesla zpráva, že takzvaná Balkánská cesta a potažmo celá Evropská unie bude jeho dostavěním uzavřena.

„Stavba plotu má opačný efekt: uprchlíci se snaží dostat do Evropy co nejrychleji, než bude dokončen. Říkají si ´teď nebo nikdy´,“ říká Bagameri a dodává, že momentálně se mezi uprchlíky objevuje i velké množství dětí – tvoří teď až desetinu nově příchozích. „Hlavním důsledkem podobných plotů všude na světě bývá především vznik velkého převaděčského trhu. V důsledku zvýšení cen za převod přes střeženou hranici byznys okolo pašování lidí poroste, navíc může opět docházet k tragédiím, jaké jsme byli svědky na konci srpna,“ připomíná smrt jedenasedmdesáti lidí, kteří se při cestě z Maďarska do Rakouska udusili v chladírenském voze.

Otisky prstů jim nedám!

„Nechci zůstat v Maďarsku. Nikdo z nás nechce zůstat v Maďarsku, chceme do Německa, tam nás přijmou. Za lístek na vlak do Vídně jsem zaplatil 150 euro, tak proč mě z něj vyhazují a pak ještě bijí?“ ptá se pětatřicetiletý Adnan ze Sýrie před táborem v Bicske. Právě zde skončil svou pouť – médii celé Evropy sledovaný – vlak, který měl být vypraven k rakouským hranicím, ale místo toho zůstal stát na nádraží zhruba čtyřicet kilometrů západně od Budapešti.

Po více než den trvajících protestech, při nichž uprchlíci odmítali opustit vlak, nasedli vyhladovělí a unavení do policejních autobusů, které je odvezly do nedalekého tábora. Potom začaly tisíce frustrovaných lidí pochodovat po dálnici směrem na Vídeň. „Hlavně jim nedat otisky prstů. Znamenalo by to konec, moje budoucnost tím mizí. I když mě budou chtít třeba podříznout, nedostanou moje otisky!“ naráží Adnan na to, že podle Dublinských dohod může libovolná země EU podle otisků prstů vrátit uprchlíky tam, kde byli poprvé registrováni, v jeho případě tedy opět do Maďarska. Maďarsko nicméně uprchlíky na základě Dublinských dohod zpět téměř nepřijímá, protože všechny tábory v zemi jsou už nyní přeplněny. Německo kromě toho nedávno ohlásilo, že na syrské uprchlíky dohody aplikovat nebude a ponechá je prozatím v zemi.

Adnan vypráví, že posledních šest let pracoval jako barman v Ugandě, Keni, Eritrei a Etiopii. Před rokem měl bouračku na motorce a krátce poté mu zemřel otec v syrské válce – té se měl účastnit na straně rebelů proti režimu Bašara Asada. Jeho syn se tedy vrátil rodné Latakie, ale zranění z havárie se mu začalo zhoršovat. Před šesti týdny poslal ženu se synem do Ugandy a sám se vypravil za léčením do Německa. „Uganda je dnes docela bezpečná, tam se o rodinu nebojím. Zato v Sýrii je zle: stačí, když vás cestou do obchodu zastaví voják, zkontroluje doklady a hned musíte do armády. Už mám své odslouženo a nechci dál bojovat. Chci se léčit v Německu nebo ve Švédsku. Přešel jsem Turecko a Makedonii, dostanu se i přes Maďarsko. Kdy se mi to podaří, to ví jen Bůh, ale podaří se mi to,“ říká přesvědčeně.

Země nepřející

Humanitární krize, která následovala po rozhodnutí zastavit průchod uprchlíků přes Maďarsko, vedla tamní vládu k přijetí sady opatření. Nejprve ministři nechali parlament přijmout zákon vstoupující v platnost 15. září, který posiluje pravomoci policie vůči uprchlíkům. Umožňuje také vyhlásit „krizový stav způsobený masovou migrací“, během něhož bude moci být použita armáda na pomoc při ochraně hranic a lidé podezřelí z převaděčství mohou být vystaveni domovním policejním prohlídkám bez předchozího souhlasu soudu.

Aktuální řešení vidí maďarská vláda ve volném odchodu migrantů ze země a v posílení kontroly hranice se Srbskem, kudy většina z nich přichází. A prohlašuje, že hranici začne střežit hned od úterý 15. září za pomoci armády. „Maďarsko vnímá současnou situaci jako bezpečnostní problém, ne jako humanitární krizi. Místo, aby požádalo o pomoc z EU například vě věci rychlejšího vyřizování žádostí o azyl nebo budování funkčních táborů za pomoci OSN, slyšíme řeči o tom, že naše země zachraňuje Evropu od přílivu uprchlíků, a že proto musíme zavést drsnější opatření. Průzkumy veřejného mínění, jasně ukazují, že Maďaři mají strach z cizího, ať už jde o náboženství nebo barvu pleti. A vláda to teď ještě přiživuje,“ říká Bagameri z Mezinárodní organizace pro migraci.

Neutěšená situace na nádražích a v uprchlických táborech mezitím dala vzniknout síti složené z neziskovek a dobrovolníků z celé Evropy, kteří se od minulého týdne sjíždějí ve velkém počtu do Maďarska s cílem suplovat práci, na kterou vedení země ve vztahu k uprchlíkům rezignovalo. „Hodně lidí přijíždí ve svém volnu, chybí nám ale jakýkoli systém,“ říká dvacetiletá Marie – Maďarka, která na nádraží Keleti už týden pracuje jako dobrovolnice před nedávnem vzniklé organizace Migration Aid. „Abychom pracovali efektivně, potřebujeme pomoc od vlády,“ zdůrazňuje a popisuje plýtvání, k němuž v důsledku absence jakékoliv hierarchie nyní dochází. Po uprchlících na nádraží často zůstává jídlo, deky, či hygienické potřeby, které se pak – jako už jednou použité – vyhazují do popelnic.

Přijeli sem rakouští dobrovolníci, kteří postavili stany, v nichž se skladuje a rozdává pomoc. Další organizace ve velkém připravuje jídlo. Jiní lidé přivezli hračky pro děti a připravují pro ně různá rozptýlení. Dala se dohromady i skupina zahraničních lékařů, která založila a vybavila místnost, jež funguje jako provizorní nemocnice. „Uprchlíci teď můžou svobodně odjíždět, takže se situace na nádraží Keleti uklidnila, ale kdykoli se může zase zkomplikovat,“ vysvětluje Marie. Její slova potvrzují zprávy o horšící se situaci na maďarsko-srbské hranici, kde se začali hromadit uprchlíci v nově zbudovaném táboře u Rozske. Ten má sloužit k registraci všech nově příchozích, kterých je – alespoň podle informací lidí z Migration Aid – na cestě z Turecka do Evropy až několik desítek tisíc.

Po válce se vrátíme

„V Maďarsku nikdo nechce zůstat. Chceme do Německa,¨které řeklo, že otevírá dveře pro uprchlíky v nouzi. Všichni tam prý uprchlíkům pomáhají a máme tam také přátele, kteří nám pomůžou. V Maďarsku vám nikdo nepomůže. Včera pršelo a lidé chodili kolem a vůbec si nevšímali, že na ulici mokneme, nikdo nepomohl,“ říká dvaačtyřicetiltá Rania, která s manželem, synem a čtrnáctiletou dcerou před měsícem uprchla z rozbombardovaného Damašku. „Chceme normálně žít, ale to v Maďarsku nejde. Nejsme tu ani trochu šťastní. Chceme do Německa, ale jakmile skončí válka, vrátíme se do Sýrie. Nechci žít navždy v Evropě, chci se vrátit domů,“ říká pevně.

Autor studuje politologii na Masarykově univerzitě v Brně

Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat