Český počin

S úsměvem nad propastí

Gabriela Hájková
04 / 06 / 2017

Dostala se do světové špičky sportu nazývaného highlining, což je chození po speciálním popruhu ve vysokých výškách. Této činnosti a příbuznému slackliningu se vystudovaná architektka Anna Kuchařová věnuje na plný úvazek. Kdysi musela překonat počáteční nešikovnost i boj s vlastním egem, když se jí začalo dařit. O svém sportu mluví jako o duchovní záležitosti.

Dostala se do světové špičky sportu nazývaného highlining, což je chození po speciálním popruhu ve vysokých výškách. Této činnosti a příbuznému slackliningu se vystudovaná architektka Anna Kuchařová věnuje na plný úvazek. Kdysi musela překonat počáteční nešikovnost i boj s vlastním egem, když se jí začalo dařit. O svém sportu mluví jako o duchovní záležitosti.

Skály a stromy; slunce, ticho a mírný vánek. A dívka sedící na textilním popruhu širokém dva a půl centimetru, který je upevněn mezi skalami desítky metrů nad zemí.

Anna Kuchařová patří mezi ty nejlepší ve sportu nazývaném slacklining, respektive v extrémnější odnoži highlining – a právě se koncentruje. Poté, co vstane, bude kráčet po lajně, jak se onomu popruhu v tomto sportu říká, a bude se muset soustředit opravdu na každý krok.

Jakmile chytí rytmus, hlava se vyprázdní a nic jiného než lajna už neexistuje. Tyhle okamžiky přirovnává Anna k meditaci; zvláště si vybavuje jednu situaci. „Bylo to reálnější než cokoli, co jsem dosud zažila. Uvědomila jsem si, že je tu všechno propojené se vším, že je člověk se vším okolo provázaný. Ve chvíli, kdy jsem vydechovala, jako by se svět nadechoval,“ vypráví. Shodou okolností ten moment natočili její kamarádi. V tom nejsilnějším okamžiku nahlas nevědomky křičela.

 

Udržet ego

Anna Kuchařová si vztah k prostředí, v němž se slackline provozuje, budovala od dětství. „Hned za domem byl les, kde jsem trávila skoro všechen volný čas,“ vzpomíná na rodné Úvaly u Prahy. I když nepatřila mezi děti, které by čas trávily před počítačem, zpočátku to nevypadalo, že bude vynikat fyzickou obratností. Skupinové sporty, kde se cokoli házelo či chytalo, jí nešly. Při hodinách tělocviku patřila k těm, které si do družstev vybírali mezi posledními. „Věci se změnily poté, co jsem začala cvičit jógu. Hodně mě ovlivnilo i to, že jsem od patnácti začala lézt. Od doby, co chodím po lajnách, mám lepší koordinaci a lépe ovládám své tělo. A také lépe házím a chytám,“ říká.

Poprvé na lajnu stoupla někdy v roce 2008. Podle svých slov byla tak nešikovná, že ji jako jediná po celém dni nepřešla. Dospěla k názoru, že v těle nemá balanc a celé je to hloupost.

Jenže o dva roky později se zamilovala do slacklinera, kterému neřekne jinak než Kwjet. S novou motivací přešla 12 metrů – a poprvé také zkusila highline, druh slackliningu, kdy popruh není jen relativně nízko nad zemí, ale ke stromům, sloupům či skalám se upíná minimálně deset metrů vysoko (většinou jde o podstatně větší výšky). Ačkoli je highliner obvykle zajištěn, zde už rozhodně nejde jen o čistě fyzickou záležitost. Člověk se musí s výškou vyrovnat hlavně ve své hlavě. 

Tehdy v roce 2010 spadla Anna Kuchařová ze své první highliny hned po prvním kroku. Přesto vydržela a prošla si začátky se všemi pády a neúspěchy, které nahoře zakusíte, ale které vás také posunou vpřed. „V té výšce se potkáte sami se sebou. Vyjde najevo vše, co je ve vás pěkné, i všechno, co už tak pěkné není,“ vzpomíná na dobu, kdy dosáhla evropského rekordu a probudila se v ní taková soutěživost, že nedokázala soupeřkám přát úspěch. „Začínala jsem závidět ostatním holkám, kterým se také začínalo dařit. Nepřála jsem jim úspěchy. Nejhorší to bylo na mezinárodních setkáních. Pozorovala jsem ostatní slacklinerky, vnitřně si přála, aby spadly, a zároveň mi bylo zle z toho, co se ve mně děje.“ 

Uvědomila si, že vnímání vlastní hodnoty svázala se svými úspěchy na lajně, a začala pracovat na tom, aby se při nich už necítila být hodnotnější než ostatní. „Za dva roky se mi to podařilo, a když jsem pak přešla další evropský rekord, už jsem to vnímala jinak. Dnes je asi čtyřnásobně překonaný a já mám z toho za ty holky upřímnou radost,“ usmívá se. Zároveň ovšem připouští, že boj s vlastním egem je běh na dlouhou trať.

V každém případě si slacklining Anna Kuchařová oblíbila. A onoho chlapce, kvůli kterému s ním na druhý pokus začala, nakonec skutečně ulovila.

 

Akademie

Anna, které ještě nebylo třicet, se dnes slackliningu a highliningu věnuje na plný úvazek: částečně je za tím opět její přítel. Vystudovala sice v Praze architekturu, našla si místo v prestižním studiu s dobrým šéfem i týmem a práce byla skvělá – přesto se Anna nemohla ubránit myšlenkám, jestli dělá skutečně to pravé. Zvlášť po expedici v USA, kde strávila dva a půl měsíce chozením po lajnách. 

Těsně před odjezdem na další výpravu tyto úvahy dále přiživil její přítel Kwjet. „Řekl mi, že má pocit, že ve mně roste strom. A já mám teď na výběr, zda mu stříhat větve, brát vláhu a mít na konci života pěknou bonsaj, nebo strom vytáhnout ze skleníku, který už mu je malý, a zkusit, zda přežije i venku.“ S touhle otázkou odjela na Island. Když se vrátila, dala výpověď. Bez dalších plánů, co bude dělat dál.

Dnes má Anna svou Slackline Academy, kde nabízí kurzy pro dospělé, děti i celé rodiny. Kromě klasického chození po lajně tu učí třeba yoga slackline, tedy „jógu na lajně“. Víc ale akademii živí firmy, které si mohou na akci objednat exhibici nebo si workshopem zpestřit teambuilding.

Příležitostně můžete Annu zahlédnout také s ostravským sdružením Cirkus trochu jinak, v němž účinkují artisté a žongléři, mimové a tanečníci. Tahle spolupráce ji baví možná i proto, že si do ní promítla dávnou dětskou touhou stát se herečkou. Anna Kuchařová je navíc předsedkyní České asociace slackline, je součástí dívčího týmu G4G (čtyři dívky patřící ke světové špičce) a týmu Equilibrium Slacklines. Ani jedna skupina není soutěžní, lidé z obou týmů se zabývají highline projekty a jezdí na nejrůznější expedice; z výletu do USA a na Island už jsou na YouTube filmy Hvězdy a pruhy a Fyrst.

 

Drama na lajně

Anna se na highlině prochodila mezi světovou špičku zhruba po dvou letech od svého (druhého) začátku. Přispěl k tomu též fakt, že se ve výškách obvykle nebojí; naopak je má ráda. Chození po highlině považuje za bezpečné, používá – jak je obvyklé – dvojí jištění: pod lajnou je natažené ještě lano či popruh závislý na jiném kotvení. Podle Anny tak fakticky hlavní nebezpečí highliningu pramení spíš z lidské chyby při samotném napínání, které je pokaždé jiné v závislosti na tom, co nabízí terén.

Existují ale i méně bezpečné formy highliningu. Ačkoli se někomu může zdát chůze na látkovém popruhu stovky metrů nad zemí dostatečným šílenstvím, někteří si kratší highlinu přejdou takzvaně sólo. Tedy úplně bez jištění. „Aby to bylo bezpečné, musí mít stoprocentní vnitřní motivaci, že to chtějí udělat. Kvůli sobě, ne kvůli okolí. Většinou je to otázka daného okamžiku. Je to něco, co nenaplánujete.“

Anna takové ambice nemá, raději testuje své limity, aniž by riskovala život – i tak ale vyhledává zvláštní situace. Jednou například zůstala 24 hodin na highlině a spala v hamace, venkovní houpací síti s ochranou proti dešti. „Nakonec to byla mnohem větší výzva, než jsem čekala. Poznávala jsem se tam i ze stran, které neznám. Na povrch vyplavaly různé temnější věci, o kterých jsem nevěděla. Byl to dost intenzivní zážitek samoty,“ vzpomíná.

Jedno drama při svých výpravách skutečně zažila. S kamarádem přijeli do švýcarských Alp za jednou zvlášť krásnou lajnou. V údolí bylo kolem třiceti stupňů, na hoře ale asi jen deset a blížila se bouřka – s typickými projevy statické elektřiny. „Kamarád byl zrovna na vršku kotvení, když se začal ošívat, že po něm pořád něco leze. Pak už mu ale začaly z přítomnosti statické elektřiny vstávat i vlasy, a tak jsem ho rychle spustila a oba jsme ze sebe honem sundávali všechny kovové věci. Kdekoli jsem se dotkla skály, bylo cítit, jak je nabitá. Brnělo to do prstů. Všude bylo slyšet hučení, jako když jdete kolem transformátoru. Ani jsme se nestihli vrátit do údolí, když začala bouřka, a museli jsme nocovat pod převisem.“

 

Hlavně jde o krásu

Highliny si Anna vybírá podle toho, jak jsou krásné. Víc než reálná hloubka pod lajnou ovlivňuje psychiku celkový obraz a otevřenost krajiny. Můžete být jen desítky metrů vysoko, ale když vidíte kilometr do údolí, je to náročnější, než když lajna vede ze stěny na stěnu nebo jsou kolem stromy či skály, kterých se můžete vizuálně chytit. Anna má nejraději právě lajny, které se táhnou v širém prostoru, třeba z jedné skalní věže na druhou. Kde jste tak vysoko, že kolem vás už nic vyššího není. 

I když Anna dosáhla na několik rekordů, o výhry v soutěžích už jí nyní, jak říká, nejde. „Když jsem začínala chodit rekordy, žádné soutěže nebyly, žádná organizace výsledky nesledovala. Všichni po světě jsme se ale dost znali a měli přehled o svých výkonech.“ 

Dlužno dodat, že za dobu, kdy musela po dvou operacích rehabilitovat své zraněné koleno, se časy dost změnily. Nedávno špičkový český slackliner Danny Menšík, který patří do stejného týmu jako Anna, pokořil nový světový rekord, když za 40 minut přešel 1 020 m dlouhou highlinu ve výšce 

650 m. Anna se naopak kvůli zranění musí na dlouhé highliny ještě rozchodit. Zároveň ale přiznává, že u ní došlo k posunu. „Moje hlavní motivace je teď v konkrétních lajnách. Nevybírám si je podle toho, že by mohly znamenat další rekord, ale proto, že jsou krásné.“ Člověk by se měl podle ní srovnávat s tím, jak se vyvinul on sám, a ne se snažit konkurovat ostatním. „Každý máme svoje tempo, kterým rosteme.“

Hlavní věcí, kterou jí lajny daly, tak bylo poznání vlastních ambicí a vyrovnání se s nimi. „Ty jsou dobré, aby vás motivovaly, nikoli ovládaly. Když se to stane, soustředíte se jen na cíl a nezajímá vás cesta. Připravíte se tak o polovinu celé radosti. Přitom když jste motivovaní, můžete pozitivně ovlivnit i ostatní. Ale musí jít o ochotu dát do toho všechno a neočekávat nic. Potkávám se s tím opakovaně v různých oblastech, takže naučit se to je asi můj celoživotní úkol.“ 

Když jí tak naslouchám, myslím, že za ty roky svůj souboj s egem už vyhrála.

 

 

Rekordmanka 
 
Anna Kuchařová 
2012 Evropský ženský highline rekord.
2013 Osobní rekord: 500 metrů vysoká highline (expedice v USA).
2014 Expedice na Island, další evropský ženský highline rekord (nyní už je překonán).
2015 Strávila 24 hodin na highlině.
2016 Osobní rekord: 1 000 metrů vysoká highline (expedice v Norsku).
 

 

Rady pro začátečníka
 
Jak si zkusit slackline
Pokud chcete slacklining zkusit, je podle Anny Kuchařové nejlepší učit se chodit po lajně s někým zkušeným. „Jedním z důvodů, proč jsem byla v začátcích tak marná, bylo, že jsem se učila sama. Nikdo mi neřekl, že je lepší začínat na krátké, tří- nebo čtyřmetrové lajně a dvacet centimetrů nad zemí, kdy člověka nerozptyluje sebemenší výška pod nohama.“ Důležité je podle ní znovu si dovednost brzy po prvních pokusech upevnit a jít na lajnu třeba ještě třikrát během dalších dvou týdnů. 
K čemu je tento sport dobrý? Při chůzi a neustálém balancování zapojujete hluboký stabilizační systém a učíte se pracovat s tělem jako celkem. Podle Anny Kuchařové má ovšem slackline i svůj psychologický a duchovní rozměr. „Stačí jít a jen na vteřinu si pomyslet, že mi to jde, nebo naopak že to nemá cenu, protože se to klepe už od začátku. A lajna mě hned sejme… Všechno je to v rozhodnutí, že to není zbytečná námaha. Že i když to možná nezvládnu, stojí za to dát do toho všechno.“
Časem se s tím podle ní člověk naučí pracovat a podobným myšlenkám nedá prostor. Pomáhá prý větší soustředění, třeba na vlastní dech nebo na každou fázi pohybu, který děláte. Učit lidi prostřednictvím lajny ovládat myšlenky a nenechat je, aby člověka ovládaly, je důvodem, proč to dělá. „Tenhle přístup ale nikomu nevnucuju. Já je učím chodit po lajně, tohle si v tom musí najít každý sám.“
Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat