České počiny

Kolem světa na plný úvazek

06 / 08 / 2017

Před patnácti lety založil festival cestovatelů; dnes se takových akcí koná více, ale tehdy šlo o opravdovou novinku. Práce Karla Wolfa je i jeho vášní: on sám je totiž nadšený cestovatel. Jezdil po všech kontinentech a na expedice se vydává dál – nyní s manželkou, a dokonce s malými dcerami.

Před patnácti lety založil festival cestovatelů; dnes se takových akcí koná více, ale tehdy šlo o opravdovou novinku. Práce Karla Wolfa je i jeho vášní: on sám je totiž nadšený cestovatel. Jezdil po všech kontinentech a na expedice se vydává dál – nyní s manželkou, a dokonce s malými dcerami.

První dceři Karla Wolfa je pět let. Po letištních terminálech jezdí s vlastním kufříkem, trekové boty dostala, jakmile začala chodit. U moře byla Karin několikrát, dlouho si však myslela, že je k němu potřeba kulich, v moři plavou ledové kry a na pláži může být i sníh. S rodiči totiž procestovala Norsko a Island v rodinné dodávce s matracemi a improvizovanou kuchyňkou.

Karin si už ovšem nepamatuje, že jako kojenec absolvovala kratší cestu letadlem na Kanárské ostrovy, a když výlet proběhl bez problémů, letělo se na Nový Zéland. Ten bylo potřeba stihnout před druhými narozeninami. „Dětem do dvou let není potřeba kupovat letenku, a tak jsme toho chtěli využít a podívat se co nejdál,“ říká Karel Wolf. 

Malá Karin strávila na cestách i většinu prenatálního života. Její máma Jana Wolfová totiž zjistila, že je těhotná, na začátku tříměsíční cesty po jihovýchodní Asii. Konkrétně ve Vietnamu. S Karlem pak procestovali ještě Laos, Kambodžu, Thajsko a Indonésii. Po návratu do Čech získala stipendium na Havaji, kam odjela na další tři měsíce. 

Karin vskutku cestuje skoro pořád. Pendluje i mezi Českem a Rakouskem, kde její rodiče pomáhají s provozováním rodinného penzionu. V zimě tam jsou tři měsíce, v létě dva. Mezitím se Karel Wolf vrací – pomineme-li expedice – do České republiky přednášet o cestování a organizovat cestovatelský festival, Jana zase jezdí vystupovat s taneční skupinou Kintari.

Karin už má sestru, devítiměsíční Kláru, rodiče se tedy rozhodli vyrazit na Sardinii. Stavět hrady z písku však rodina dlouho nevydrží. „Dojet autem k pláži, kde je kiosek s limonádou, lehátka a jeden slunečník vedle druhého, je pro Karla symbol toho nejstrašnějšího, co se dá zažít,“ říká Jana. „Pojedeme tam po sezoně, slibuju mu hory a venkov, treky po divokém západním pobřeží, kde po dvou hodinách chůze dojdeme na malou schovanou pláž.“ 

Pro jistotu si ale před takovou rodinnou dovolenou Karel naplánoval ještě expedici do Nepálu. „Tam si oddychl, užil si pětitisícovek a teď skousne i to moře,“ usmívá se Jana.

 

Peníze z funkčního prádla

Karel Wolf rád na svých cestách fotografuje – i při rodinných výletech používá dron, dříve pořizoval časosběrnou fotografii, takže se čekalo venku třeba několik hodin. Lásku k focení podědil Karel po otci. Na dětský tábor v Jugoslávii dostal foťák Pionýr a svitkový film. Focení se mu zalíbilo, a tak mu táta na cesty se skautem další roky půjčoval různé fotoaparáty a nakonec i kvalitní Pentax. S ním odjel v roce 2000 ve svých čtyřiadvaceti na první zámořskou cestu do Mexika a Guatemaly. Tehdy ještě doba nebyla digitální, a tak fotil na diapozitivy – vezl s sebou pytel filmů. A cestování tady naprosto propadl. 

Zásluhu na této první Karlově expedici měl jeho kamarád ze skautu a později i spolužák z přírodovědy Štěpán Rusňák, který už dříve absolvoval skautskou cestu do Jižní Ameriky. Byl to právě on, kdo přesvědčil Karla, aby si naplánovali velkou cestu s tím, že si na ni coby studenti vydělají na brigádách. Na přípravu měli rok a půl. Dohromady se dalo 15 lidí, společně se učili španělštinu, četli knihy o mayských kulturách, kontaktovali mexické skauty, u kterých měli občas bydlet.

Objevil se i další zdroj financování. Na českém trhu bylo tehdy novinkou funkční prádlo a sportovní a outdoorové vybavení. Karlovi a Štěpánovi pomohl Jan Klak z firmy Alae Lupuli a Moira. „Prodal nám spoustu zboží za nízkou cenu a my jsme získali možnost vybavit skautské oddíly po celé republice a tím jsme si vydělali na cestu,“ vzpomíná Štěpán. „Převlékli jsme skauty z vaťáků a postnormalizačního oblečení do kvalitních věcí.“ Dalším sponzorem byl Hudy sport, u kterého dostali skauti slevu na spacáky, stany, karimatky, a vybavili se tak na expedici.

Latinskoamerická cesta na Karla zapůsobila, jenže po návratu přišel pocit prázdnoty. „Sen se splnil a neměl jsem další.“ Známá mu vyprávěla, jak si na Bali půjčila motorku za osmdesát korun na den – Karel tak zjistil, že Indonésie není drahá, a odjel tam. Pak přišla cesta do Bolívie a z Karla Wolfa se stal skutečný cestovatel.

 

Chodili lidé

Současně s prvními Karlovými cestami se začal rodit dnes jeho známý cestovatelský festival. 

Studenti měli výměnou za zmíněné sponzorské příspěvky napsat reportáž a předvést fotografie. Pronajali si tedy posluchárnu, připravili fotky a přichystali dvouhodinové vyprávění pro známé. 

Karel, který se měl v prezentaci s někým střídat, přitom zjistil, jak ho hrozně rozčiluje, že mu ten druhý skáče do řeči a nemůže to odvyprávět celé sám. A jeden Karlův kamarád, také cestovatel, přišel s nápadem začít pořádat přednášky pro cizí lidi. Poslal ho do pražské Růžové čajovny, kde se podobné akce konaly. „Tak jsem to zkusil, pak znovu, dostal jsem malý honorář, pak větší, a zjistil jsem, že chci podobné akce pořádat,“ vypráví Karel. (Příběh má ovšem i smutný aspekt, onen Karlův kamarád, jenž ho přiměl k prvním přednáškám, Michal Pavelka přezdívaný Řevnice zmizel s bratrem a kamarádkou beze stop v Albánii...)

Několik dalších let telefonoval Karel do kulturáků po celé republice a nabízel své přednášky, čímž si přivydělával při studiu na přírodovědě. A po přednáškách za ním chodila spousta lidí, většinou kluci, kteří taky cestovali a měli spoustu příběhů a fotek. Vybral tedy čtyři takové nadšence a pozval je na neutrální místo, do zmíněné čajovny. Seděli na koberci, před sebou konvičku čaje, okolo bylo dalších dvacet lidí; každý přednášející mluvil o jiné zemi – té, kterou navštívil. To bylo Karlovo první setkání cestovatelů a dobrodruhů. Všichni byli nadšení, příště tedy rezervovali hospodu, vzali plátno, promítačku, každý dostal hodinu a půl času. Internet ještě nebyl tak rozšířený, psal se rok 2002, přes fakultní e-maily kluci rozeslali jednoduchou pozvánku ve Wordu. Kapacita byla padesát lidí, přišlo jich sto.

V té době jezdil Karel jednou ročně do Prosiměřic u Znojma na setkání přátel Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Šlo tehdy o jedinou podobně laděnou akci, která tu byla – daleko a jenom jednou ročně. Zrodil se tedy nápad pořádat něco podobného v Praze a častěji. „Bydlel jsem v Ládví (na okraji Prahy – pozn. red.), a tak jsem se cestou ze školy stavil v místním kulturáku. Panu řediteli sice přišlo trochu uhozený pronajímat si prostory, abychom si vyprávěli o cestování, ale vyšel nám vstříc.“ Podepsali smlouvu, vytiskli první plakáty, sehnali partnery a první sponzory. Přednášelo osm cestovatelů, jeden den v jednom sále, přišlo asi tři sta lidí. A protože rok je dlouhá doba, rozhodl se Karel zorganizovat takové setkání jeden celý víkend na jaře a jeden na podzim – ve dvou, později ve třech sálech. 

 

S Trabanty začali u Karla

Na festivale se vystřídala spousta cestovatelů, k nejznámějším patří Dan Přibáň se svými trabanty, jimiž procestoval svět. „Byla to moje první větší přednáška, do té doby jsem trabantí zážitky vyprávěl jen kamarádům. Myslím, že mi za to Karel tehdy nedal ani korunu, ale bylo to pro mě důležitý. Viděl jsem, že mě takové divadlo baví a na lidi to funguje,“ říká Dan Přibáň, který dnes pořádá řadu vlastních prezentací. 

Tehdy nikdo nečekal, že bude takový zájem o vyprávění neznámého cestovatele, co jezdí po světě trabantem. Přednášku Karel umístil do malého sálu, kam se namačkalo skoro třikrát tolik lidí, než jaká byla kapacita. Festival se stával známým. Zhruba po deseti letech v Ládví bylo potřeba akci přesunout, kulturní dům čekala rekonstrukce. Po jistém putování si festival našel cestu do dobře vybaveného kongresového hotelu Clarion v pražských Vysočanech.

Přednášky tam probíhají hned v pěti sálech a některým předchází taneční vystoupení, které má navodit atmosféru příslušné destinace. Tanec má přitom na starost Karlova manželka Jana – právě prostřednictvím festivalu se ostatně seznámili. Karlovi nabídl kulturní atašé indonéské ambasády, že zajistí indonéské tance. Karla Wolfa vůbec nenapadlo, že by mohl přijít někdo jiný než malá snědá Indonésanka; objevila se však vysoká blondýna. Češka jako poleno. 

Seznamování se odehrávalo v cestovatelském módu. Karel měl krátce před cestou na Antarktidu a na prvním rande Janě řekl, že odjíždí na tři měsíce pryč. Viděli se ještě asi dvakrát a jeho napadlo, že cesta lodí končí na jihu Afriky, a tak by bylo prima navázat další cestou po Africe. Jana měla zrovna koupenou letenku do Indonésie, kde dělala doktorát a zakládala svoji nadaci Kintari. „Domluvili jsme se, že se sejdeme v Kapském Městě. Jela jsem si z Indonésie domů v podstatě jen vyprat a pak rovnou na jih, kde nás čekal měsíc a půl jízdy autem přes Afriku. Byli jsme spolu dvacet čtyři hodin denně, spali jsme ve stanu, jeli jsme třeba osm set kilometrů a nikoho nepotkali. Bylo jasný, že tady buď zjistíme, že k sobě patříme, nebo se vzájemně zabijeme,“ říká Jana. Po těch šesti týdnech věděli, že se spolu vydají i na další cesty.

 

 
Cestovatelská nej
Cesta smrti, smažená ryba s rýží za půl dolaru i let luxusní první třídou. Zážitky, které nasbíral Karel Wolf.
 
Největší strach 
Na cestě smrti v Bolívii. Dlouho existovala jen jediná sto let stará cesta prudkými horami z La Pazu dolů do Amazonie: byla klasifikovaná jako nejnebezpečnější na světě. Jet malým autem by bylo v pořádku, ale my jeli autobusem, navíc jsme dostali místo u okna, koukal jsem přímo do propasti. Nejnebezpečnější úsek trval sedm hodin, celá cesta dvacet. V některých místech je ta silnice průjezdná jen pro jeden autobus a ty autobusy tam jezdily proti sobě. Zpátky už jsme letěli letadlem. V tu noc jely tři autobusy a jeden z nich spadl. Ta letenka byla asi nejlepší rozhodnutí mého života. Dnes už je tahle silnice pro autobusy zakázaná, na druhé straně údolí pro ně vytesali širší cestu. 
 
Nejluxusnější cesta
Přelétali jsme z hlubin Indického oceánu z Vánočního ostrova do hlubin Pacifiku na ostrov Velikonoční. Kromě řady přestupů nás cestou stihla písečná bouře v Melbourne, bylo proto nutné odklonit letadlo, a tak nám odletěl navazující spoj. Jako náhrada na nás „zbyla“ místa v první třídě – ne v byznys class, ale ve first class, měli jsme vlastního šéfkuchaře a sommeliéra. Taková letenka by normálně vyšla asi na 280 tisíc korun. 
 
Největší únava
Nejnáročnější byla asi třídenní cesta obrovským trajektem z Jávy na ostrov Sulawesi, lodní lístek byl levnější než letenka, spal jsem mezi domorodci na pryčnách, jedl smaženou rýži s rybami za půl dolaru. 
 
Nejdivnější jídla 
Žabí pomazánka v Laosu, která divně křupala. Rozemleli do ní i chrupavky. Podruhé bych si to nenamazal. Na farmě v Peru jsem si dal morčata, samečka i samičku. V Kambodži si místní nakoupili do autobusu usmažené tarantule, ulamovali ty dlouhé nohy a kousali to jako tyčinky. V Indonésii nám nabízeli červy, kamarád Dalibor to zvládl, já ne. 
 
Nejexotičtější suvenýr
Z Bolívie jsem přivezl v krabičce od kinofilmu červy, nechala si je paní doktorka Manďáková z oddělení tropické medicíny na Bulovce. Byl to střeček jihoamerický – klade vajíčka na komáry, a když sají krev, přesune se jeho vajíčko na člověka. To se pak na kůži vylíhne v malou larvičku. Měla je jen moje bývalá přítelkyně, já jsem jim asi nevoněl. 
 
Zloději 
(Dlouho vzpomíná, jako by nepříjemné zážitky v hlavě vůbec neuchovával, ale pak odpoví.) Okradli mě třikrát. V Indonésii v levném hotelu, kde jsem nechal foťák na pokoji, na Kubě, kde mi kámoš poradil, ať si nechám batoh u lidí, které zná, a v Ekvádoru v autobuse, kde za námi seděl tlusťoch a hubeňour, ten tlusťoch kryl toho hubeného svým obrovským tělem, aby se mohl proplazit pod mojí sedačkou a vybrat mi batoh. Vzal mi stodolarovku a telefon. 
 
Nejvtipnější zvířata 
Ve sloní školce v nepálské džungli jsem krmil slůně sušenkami pro slony. Když jsem chtěl odejít, majzlo mě chobotem. Zábavná byla taky jízda na pštrosu ve Vietnamu. Vážili jsme zhruba stejně, a když se pštros rozběhl, padal jsem dozadu, a jak je člověk zvyklý z tramvaje chytnout se tyče, chytl jsem se ho za krk. Přežili jsme oba, video z druhé, vydařenější jízdy pouštím pro pobavení na přednáškách.
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat