A před námi je štěstí | Reportér Magazín

A před námi je štěstí

Reportáž

Wolfgang Bauer

Wolfgang Bauer 15 / 02 / 2015

Proč obyvatelé blízkovýchodních zemí prchají do Evropy? Německý reportér pracující pro týdeník Die Zeit a český fotograf se na jednu takovou cestu odvážili. Předstírali, že jsou sami běženci, a spolu s lidmi z válkou zmítané Sýrie se ocitli v rukou gangu pašeráků lidí. Reportáž o jejich cestě přinášíme v Česku jako první. Některé fotografie nevyšly ještě nikde.

Noc předtím, než opustí rodinu, se Amar loučí s dcerkou v jejich káhirském bytě. Foto: Stanislav Krupař.

Proč obyvatelé blízkovýchodních zemí prchají do Evropy? Německý reportér pracující pro týdeník Die Zeit a český fotograf se na jednu takovou cestu odvážili. Předstírali, že jsou sami běženci, a spolu s lidmi z válkou zmítané Sýrie se ocitli v rukou gangu pašeráků lidí. Reportáž o jejich cestě přinášíme v Česku jako první. Některé fotografie nevyšly ještě nikde.

Běžte! − řve za mnou jasný hlas mladého muže, ještě napůl dítěte. „Běžte!“ a já začnu utíkat, i když v soumraku téměř nic nevidím. Pádím dolů po stezce v dlouhé řadě s ostatními. Utíkám co nejrychleji, dívám se na svá chodidla, jak došlapují na zem a na kameny. „Vy zkurvysyni!“ křičí jeden z chlapců, kteří nás právě vyhnali z minibusů a teď běží vedle nás, pohánějí nás jako honáci dobytek. Mlátí nás holí do zad, do nohou. Chytne mě za paži, kleje a škube mnou dopředu. Je nás 59 mužů, žen a dětí, celé rodiny, na ramenou batohy, v rukou kufry, a běžíme podél nějaké tovární zdi na okraji nějaké průmyslové zóny někde v egyptské Alexandrii.

Záda pohybující se přede mnou patří Husamovi, mohutnému dvacetiletému muži, který supí, vrávorá, protože už nemůže, tlačím ho vpřed, vší silou, dokud zase neběží. Dopadá na nás hůl. Někde přede mnou pláče strachy třináctiletá Bissan. V běhu svírá batoh se svými léky na cukrovku. Za mnou je padesátiletý Amar, má na sobě jasně modrou goretexovou bundu, kterou si koupil speciálně pro tento den. I on je čím dál pomalejší, má již delší dobu problémy s kolenem, ale přísahal si, že to nevzdá. Pochází ze Sýrie, skoro jako všichni tady, Egypt je jen jednou stanicí na jeho cestě, musí to dokázat. Pak zeď prudce uhne doleva a najednou úplně blízko, ani ne padesát metrů před námi vidíme, v co už týdny doufáme a čeho se už týdny bojíme. Moře. Leží před námi, žhavé v posledním večerním světle.

Fotograf Stanislav Krupař a já jsme se připojili k syrským uprchlíkům, kteří se snaží dostat po moři z Egypta do Itálie. Vydali jsme se všanc pašerákům, kteří nevědí, že jsme novináři. Proto ženou i nás ranami holí, neboť vše musí jít rychle, aby velká skupina nezačala být nápadná. Jen Amar a jeho rodina jsou zasvěceni, kdo opravdu jsme. Amar je starý přítel, jehož znám ještě z dob mého zpravodajství o syrské občanské válce. Na tuto cestu jej dohnalo zoufalství: sní o tom, že bude žít v Německu. Bude nám na cestě překládat. Nechali jsme si narůst dlouhé vousy, sehnali jsme si novou identitu. Na cestě jsme Varj a Servat, učitelé angličtiny, dva utečenci z jedné kavkazské republiky.

Jsme nyní součástí velkého exodu. V roce 2013 uprchlo přes Středozemní moře do Evropy 43 000 lidí, většinou z Libye. Pocházejí ze zemí, v nichž se válčí, jako je Sýrie nebo Somálsko, z diktatur jako Eritrea, anebo si prostě jen přejí život v lepších ekonomických podmínkách. 1 500 lidí se každý rok utopí při pokusu dostat se na přeplněných lodích do Itálie a Řecka.

Na tuhle cestu lodí se novináři ještě nikdy neodvážili, i my jsme si nebezpečí dobře vědomi. Rozhodli jsme se nevyjet z Libye nebo Tuniska. Vzdálenost do Itálie by sice byla kratší, ale tamní lodě jsou v extrémně špatném stavu. Egyptští pašeráci sice musí urazit delší cestu, ale používají pro to lepší lodě. Alespoň tomu tak bylo před naší cestou.

Byli jsme naivní. Mysleli jsme si, že moře bude na naší cestě největším nebezpečím. To největší nebezpečí přitom číhalo jinde: na pevnině.

Jako gauner

O týden dříve, než nás ranami holí hnali k moři, stojí Amar Obaid (který se ve skutečnosti jmenuje jinak) nerozhodně ve svém bytě v egyptském hlavním městě Káhiře. Je úterý 8. dubna 2014, poslední den, který tráví se svou rodinou. Jeho sedmnáctiletá dcera Reynala sedí v ložnici rodičů na posteli a dívá se na svého otce. „Co si mám vzít všechno s sebou?“ ptá se Amar před otevřenou skříní. Moc si toho vzít nesmí. Slyšel, že pašeráci strpí jen lehká příruční zavazadla. „Teplé spodky proti větru na moři,“ říká dcera. „Jednu dobrou košili,“ říká Amar. „Nechci v Itálii vypadat jako nějaký gauner.“ – „To stejně budeš,“ říká ona. „Narostou ti dlouhé šedivé vousy.“ – „Záchrannou vestu,“ říká on, vybalí ji, zkusí si ji, schválně obráceně, dcera se směje, on se otáčí kolem své osy. Bytem se rozezní společný smích otce a dcery.

Amar se loučí. Noc předtím, než opustil rodinu a vydal se všanc obchodníkům s lidmi na cestě do Evropy, se loučí s nejmladší dcerkou v jejich káhirském bytě.
Amar se loučí. Noc předtím, než opustil rodinu a vydal se všanc obchodníkům s lidmi na cestě do Evropy, se loučí s nejmladší dcerkou v jejich káhirském bytě. Všechny snímky ve fotogalerii.

280 čtverečních metrů, vstupní hala v barokním stylu, nádherný obývací pokoj s tapetou se zlatým potiskem. Rodina je zámožná, pochází ze syrského Homsu, po generace patřila ke společenské vrstvě obchodníků a velkostatkářů. Ale po revoluci v roce 2011 uprchl Amar se ženou a třemi dcerami do Egypta. Stejně jako mnoho dalších se brzy připojil k odporu proti Asadovi. Kdyby zůstal, riskoval by život. Vzal rodinné úspory a založil v Káhiře malý podnik, dovážel nábytek z Bali a Indie. Nějakou dobu měl i osm zaměstnanců, hodně cestoval. Ale Egyptem otřásla kontrarevoluce, armáda svrhla zvoleného prezidenta Mursího, umírněného islamistu. Jen za několik málo měsíců se nálada obrátila proti syrským uprchlíkům. Nová moc jim uložila vízovou povinnost, Amar nemohl opouštět zemi na obchodní cesty. Měl strach, že by už nedostal vstupní vízum. Na Nilu se rozšířila nesnášenlivost vůči cizincům. Televizní moderátoři nenávistně kážou proti Syřanům. Ti jen těžce shánějí práci. Egypťané vyzývají, aby už nikdo nenakupoval u syrských obchodníků, tedy ani u Amara. Syřané jsou pro mnoho Egypťanů teroristé, kteří přinášejí nejistotu, příživníci, kteří jim berou práci. Egypt se pro Amara stal slepou uličkou, pastí, do které se rodina dostala. Návrat do Sýrie není možný, budoucnost v Egyptě také ne.

Radili se dlouho. Pak se rodina rozhodla pro další útěk. Do Německa, přes moře. Neexistuje legální cesta. Amar jde jako první. Jakmile dostane azyl, přiveze rodinu. Takový je plán, na kterém se usnesli tady na gauči. Je naivní, ale ne nemožný. I přes nebezpečí většina lodí dopluje. A jakmile bude na Sicílii, tak skutečně existuje dobrá šance, že se dostane nepozorovaně přes hranice do Německa. Tam by Amar s velkou pravděpodobností získal status uchazeče o azyl, stejně jako mnoho Syřanů před ním. Jediné, co jeho rodinu dělí od lepší budoucnosti, je moře. „Jak dlouho pluje loď do Itálie?“ ptá se Rolanda, jeho žena. „Nevím přesně,“ říká Amar poslední večer. Možná bude loď na cestě pět dní, možná i tři týdny.

Uvidí se ještě?

Rolanda kouří svou elektronickou cigaretu dlouho do noci. Amarova žena je v černém, na sobě přiléhavé latexové kalhoty. Postupně se kolem Amara shromáždí všichni členové rodiny. Nejmladší, pětiletá dcera se při jídle přitulí k matce. Otci se instinktivně vyhýbá, zazlívá mu, že odchází. Druhá nejmladší, třináctiletá s rovnátky a hlasem ochraptělým z nachlazení, nechce, aby odešel. Jako jediná z rodiny chce zůstat v Egyptě, má tu kamarádky. Zato nejstarší dcera si na svou facebookovou stránku dala heslo „Heaven – Germany“. V Německu chce studovat psychologii. Amar dnes zaplatil poslední faktury a vymohl poslední pohledávky. Firmu nedávno prodal. Rodina má úspory na půl roku.

Tu noc spí Amar neklidně, poslední hodiny jeho starého života. Bude se muset vzdát všeho, role otce rodiny, role podnikatele, který řeší problémy po telefonu. V následujících měsících bude jediné: na útěku. Jako kdyby se jeho život vrátil do bodu nula.

Rolanda jej ráno při loučení u dveří objímá, pláče, tiskne se k němu. Odtrhne se od ní rychle, skoro hrubě, aby si to ještě nerozmyslel. Přísahal si, že nebude plakat. Chce rodině ukázat, že má osud ve svých rukou. Všechno bude dobré, opakuje, plán vyjde. Dcera, ta nejstarší, mu nese batoh k autu. Obejme ji, podívá se jí do očí, ty moje silná, krásná holčičko, ona pláče, i když si pevně předsevzala, že nebude, on zabouchne dveře a vyjede, ruce se mu třesou.

Amar svou ženu a děti neuvidí v nejlepším případě měsíce, možná roky, v nejhorším případě nikdy.

Obchod s lidmi v Egyptě není svou strukturou nepodobný turistické branži. Po celé zemi jsou prodejní místa s takzvanými agenty. Ti vsugerovávají svým zákazníkům, že pracují jen s těmi nejlepšími pašeráky. Převoz stojí v průměru 3 000 dolarů, agent dostane provizi přibližně 300 dolarů. Částka se složí u prostředníka a agent ji dostane až při připlutí do Itálie. Agenti dbají na svou pověst. Žijí z doporučení těch, které přes moře úspěšně převezli.

Amarův zprostředkovatel se jmenuje Nuri, starý známý, svalnatý, s hlubokým, drsným hlasem – i on je dovozce v nábytkářské branži. Máme stejný humor, říká Amar. Nuri je muž, který se hodně směje. Ten smích, který k nám proniká přes Amarův smartphone, nás bude od teď doprovázet.

Na rychlostní silnici, jež má Amara dovézt do lepší budoucnosti, je zácpa, sotva se hneme, obvyklý provoz v Káhiře, Amar buší do volantu. Telefonuje Nurimu, že na smluvené místo, KFC třicet kilometrů před Káhirou, dorazíme pozdě. „Měl jsem si vzít prášky na uklidnění,“ nadává. Má s sebou dva druhy prášků, seroxat 20 mg, ten má proti depresím a panickým atakám, a xanax 0,25 mg proti úzkosti. Válka v Sýrii a krize v Egyptě na něm zanechaly stopy. Už rok trpí různými úzkostmi, strachem z bakterií, ze záření, úzkostí z davů. Konečně dojede na místo. Nuriho spolupracovník vysvětluje, že do Alexandrie nás doveze minibus. Řidič prý hned přijde.

Před KFC jsou další dva pasažéři, dva bratři z Damašku, Alaa a Husam. Mají úplně nové sportovní batůžky a černé vlněné čepice. Oba jsou nedůvěřiví, sednou si od nás kus dál do kavárny. Když dodávka dorazí, už se stmívá, hekticky se naložíme, batohy, kufry. Ještě přijdou Rabea a Asus, také Syřané, bratranci, kteří nemohou být rozdílnější. Rabea je skoupý na slovo, Asus výřečný. Zatímco na začátku cesty si uprchlíci navzájem nevěří, pod dojmy příštích dní se spřátelí, vytvoří společenství. To se stane jedinou ochranou, kterou na této cestě máme.

Pokus za pokusem

Všichni znají rizika této cesty. Vědí o lodích, jejichž motor selhal na otevřeném moři, o lodích, které se potopily daleko před Itálií. Četli o podvodnících, kteří své pasažéry vysadili před Tuniskem místo před Itálií. Ale vědí i o tolika jiných, kteří to dokázali, kteří ty dny strachu překonali, aby později v Evropě strach už nikdy mít nemuseli.

Špalírem vysokých plamenů vjíždíme do Alexandrie, průmyslového molochu s obrovskými rafineriemi, druhého největšího města země, které má šest milionů obyvatel. Slum, který chce k oblakům. Směrem k moři vyrůstají betonové stavby do stále větší výše. Město jako příbojová zeď. Mezi giganty zůstávají jen úzké uličky jako tenké trhliny ve skále.

Život tu mění rytmus. Den se pro nás uprchlíky stává nocí a noc dnem. Na loď ještě nemůžeme. Pobřežní hlídka příliš často kontroluje a vlny jsou příliš vysoké. Aby nás pašeráci schovali před policií a tajnými službami, ubytují nás v pronajatých bytech. Ve čtyři hodiny ráno zastaví řidič před vysokým domem. „Ven!“ řekne. Otevřou se dveře do nějakého bytu a pronajímatel rychle zmizí. Pašeráci mu platí trojnásobek obvyklého denního nájemného. Unavení a ustrašení usneme a většina z nás se probudí až po polední modlitbě.

Amar šel po probuzení ven, aby sobě i ostatním koupil falafel. Brzy se projeví jako člověk, který bere věci do svých rukou, který za skupinu mluví a vyjednává. Je nás celkem třináct. Všichni se shlukneme v obýváku kolem sáčků s jídlem. Každý začíná vyprávět o sobě. Bratři Alaa (31) a Husam (20) mluví o Damašku. Jejich rodina vlastní v centru tři obchody s koberci, ale kvůli válce je museli zavřít. Husam by teď musel do armády, a tak se ti dva rozhodli uprchnout. „Dělám to pro svého bratra,“ říká Alaa. „On by válku nepřežil.“ Husam váží 110 kilo, a to si už 40 kilo nechal operativně odsát. Obezita je u zámožných lidí v Sýrii velký problém. Oba chtějí přes Itálii do Švédska, kam se loni dostal jejich nejstarší bratr – lodí. Bratr o Švédsku básní, chodí tam na jazykový kurz a později chce pracovat v rychlém občerstvení.

Bratranci Rabea a Asus pocházejí z bohaté obchodnické rodiny. Dvaadvacetiletý Rabea v Sýrii dezertoval z armády a nechal se propašovat přes hranice do Jordánska. I on chce do Švédska. Asus je zedník a má tam snoubenku, se kterou si denně telefonuje. Asus je bavič skupiny, z každé situace vykřeše nějaký vtip.

Všichni polehávají unaveně v křeslech, na gaučích, na zemi, na kterou rozložili polštáře, a Asus vypráví o svých pěti nevydařených pokusech dostat se do Evropy.

První pokus: Asus utekl ze Sýrie do tureckého Izmiru, odkud ho měl nafukovací člun dostat do Řecka. Pobřežní hlídka pasažéry zajala. Druhý pokus: Tentokrát zaplatil pašerákovi, aby jej převezl na jachtě, ale krátce po vyplutí připlula pobřežní hlídka. Pokus číslo tři: Nafukovací člun najel na útes, roztrhl se a potopil. Asus doplaval na břeh a zachránil se. Pokus číslo čtyři: Pašerák je okradl na cestě na pláž. Pokus číslo pět: Pašerák je okradl na pláži. Tato cesta byla Asusův šestý pokus.

Volá zprostředkovatel Nuri a jako vždycky je najednou úplné ticho. „Dnes v noci.“ říká Nuri. „Připravte se!“ Všichni si hekticky balí věci. Nervózně pak sedíme a čekáme dlouhé hodiny. Dávno po půlnoci Nuri volá a všechno ruší.

Ten nás zabije

Tak uběhnou další tři dny. Znovu a znovu ztroskotávají pokusy dostat nás na loď. Střídání dlouhé chvíle a extrémního napětí skličuje – až se čtvrtý den večer skutečně něco stane: vyzvedne nás minibus, aby nás dovezl na pláž.

Toyota se vnoří do hustého pomalého provozu v městě, který nám zajistí bezpečí. Tady je náš minibus jen jedním z mnoha. Brzy ale odbočíme do vedlejších ulic, jedeme stále rychleji, jedeme tak rychle, že skoro vyletíme ze zatáček. „Ten nás zabije,“ sténá Alaa. Řidič bere evidentně drogy, jako skoro všichni, kteří se v Egyptě živí obchodem s lidmi – hašiš a povzbuzující látku Tramadol. Po hodině jízda končí v průmyslové čtvrti, projíždíme improvizovaným check­pointem, kde stojí pět maníků s loveckými puškami. Dva z nich mají na provaze psy a nervózně hlídkují v uličce.

„Prosím tě, co se děje?“ ptá se po telefonu Amarova žena Rolanda. Doma v obýváku kolem sebe shromáždila matku, sestru, dva strýce a starší dcery. Protože sama to napětí už nevydrží. „Nevím,“ šeptá Amar skrčený za batohem.

Nebude trvat dlouho a slunce vyjde nad městem, když náhle Rabea, sedící v autě vpředu, zaslechne, že pašeráci akci ruší. Vlny jsou prý moc vysoké. O chvíli později přichází řidič, sedne si za volant, s námi nemluví, nic nevysvětluje. Odjíždí nebezpečně rychle. Po chvíli nás předjíždí zelená kia, snaží se nás zastavit, ale náš řidič kleje, přidává plyn, chce druhé auto setřást. Chvíli se oba vozy ženou městem stejnou rychlostí, pak nám kia v zatáčce odřízne cestu. Muži vytahují našeho řidiče z auta. Jeden z nich se nacpe za volant, ani on nepromluví a pokračuje v cestě do stále temnějších čtvrtí, až nakonec zahne do slepé ulice, kde na nás čeká skupina nějakých chlapů.

Mají široká ramena a vyholené zátylky a jdou k nám s úsměvem, jako kdyby byl nějaký důvod k oslavě.

„Myslím,“ šeptá Amar, „že nás právě unesli. Bůh stůj při nás.“

V Alexandrii vedle sebe existují paralelně dva světy. Tomu prvnímu patří den, v něm se nosí uniformy i civil, tenhle svět bývá zkorumpovaný, ale má doklady totožnosti, které mu propůjčují legitimitu: tady vládne policie. Ten druhý svět je baltadžija, která přebírá kontrolu nad městem, když nastane noc. Baltadžija se skládá z mnoha malých zločineckých band, které vybírají výpalné, obchodují s drogami, kontrolují prostituci. Je to jakýsi bazar zločinu, dodává, za co se platí. My uprchlíci, kteří chceme opustit zemi, jsme pro alexandrijskou mafii zboží, se kterým lze libovolně obchodovat.

Coby reportéři jsme v obzvlášť prekérní situaci. Co udělají únosci, až se zjistí, kdo doopravdy jsme?

Jeden z mužů přistoupí k autobusu a rozrazí dveře. „Zavolejte agentovi!“ Rabea se dovolá Mohamedovi, který jej v Káhiře dovezl na místo odjezdu, a nechá jej promluvit s únoscem. „Musíme se na ně vrhnout,“ řekne někdo ve voze. „Všichni najednou! Pak máme šanci!“ I Amar je pro boj, nevidí u mužů, kteří obklíčili naši dodávku, žádné zbraně, ale myslí si, že pod triky budou mít alespoň nože. Jeden z únosců pobíhá venku sem a tam, telefonuje. O něco později si zase sedá za volant. „Problém vyřešíme,“ říká.

Válka pašeráků

Opět jedeme do neznáma, do chudších čtvrtí města, vidíme, jak lidé proudí z mešit, je čas ranní modlitby. Náš únosce zastaví ve vnitrobloku nějaké obytné čtvrti, sedmipatrové domy, vybydlené, na ulicích odpadky a špinavé kaluže. „Jste volní,“ říká, ale lže. Den prý máme strávit tady v bytě.

Únosce nám říká, že jejich banda prý má problém s vůdcem bandy, která nás má převést do Evropy. Bossové si prý rozdělili pobřeží do několika zón, kdy se za využití zóny někoho jiného musí zaplatit. A toho se prý pašeráci naší skupiny posledně nedrželi. „No to je chaos!“ rozčiluje se podnikatel Amar. „Takový citlivý obchod přece musí být perfektně zorganizovaný.“ Únosce se směje.

V posledních stínech noci spěcháme po schodech, vedeni opilcem, který nám otvírá dveře do jednoho bytu. Mluví nějakou hatmatilkou, chce nás vydírat, 1 500 dolarů, Amar mu sotva rozumí.

Chlap začíná být hrubý, za pasem má zavírací nůž. Amar jej obejme, políbí, poděkuje mu za trpělivost, bohužel mu však nemůžeme dát žádné peníze. V bytě nesmíme vydat ani hlásku, varuje nás muž hrubě, nesmíme se dívat z okna. „Nemáte vůbec ponětí, co se kolem vás děje,“ říká opilec, než za námi zamkne dveře.

„Haló!?“ křičí za ním Husam kukátkem ve dveřích. „Příteli, proč nás tu zamykáš?“

Ti, kteří chtěli být konečně svobodní, jsou teď nesvobodní jako ještě nikdy v životě. Zůstalo nám 55 čtverečních metrů. Dvě místnosti se třemi postelemi, špinavá kuchyň a záchod bez vody.

V zabudované skříni Amar objeví kufr uprchlíků, které tady drželi před námi. Jsou v něm dětské a ženské šaty. „Co se s nimi asi stalo?“ přemýšlí.

Únosci nám alespoň nechají přinést jídlo a vodu. Jejich zákaz otvírat okna dlouho nedodržíme. Husam a Rabea, kteří vykouří dvě krabičky cigaret denně, se opírají o parapet a dívají se dolů do dvora. Nuri, agent z Káhiry, říká v telefonu, že problém vyřeší. Každé odpoledne nám dává naději, která se každý večer rozplyne.

Třetí den našeho zavlečení se Alaa zeptá, jestli by mu Amar nemohl dát jednu tabletku xanaxu. Že prý v noci nemůže spát, nervózně naslouchá ve tmě.

Čas se rozplynul, hodiny ubíhají v pospávání, den střídá noc. Slyšíme troubení auta, které k nám odněkud doléhá. Štěkající psy. Prozpěvování sběračů starého železa táhnoucích ulicí. Mučivá prázdnota. Zíráme na bílé zdi, na které slunce hází šílené stíny.

Po čtyřech dnech zajetí nás únosci vysadí před nějakým domem na alexandrijském nábřeží a Mohamed, jeden z našich pašeráků, nás vítá s otevřenou náručí. Mohamed miluje dandy styl, vypadá jako nějaký model, bílá kšiltovka, bíla košile. „Vítejte zpátky!“ říká. Později nám vypráví, že pašeráci zaplatili únoscům výkupné 35 000 egyptských liber, 3 600 eur.

Jsme volní. Každý z nás se zase může svobodně rozhodovat. Každý ale také ví, jak prchavý tento okamžik svobody je. Co teď? Vzdát to? Tahle cesta je ošklivá noční můra, a to ještě ani nezačala.

Opět další byt, který pašeráci na tuhle noc pronajali. Je v patnáctém patře. Sedíme na balkoně, který nabízí úchvatný pohled na Středozemní moře.

Alaa je odhodlán pokračovat, v Egyptě, kde prý navždy zůstane občanem druhé kategorie, se dusí. Amar, který musí denně po telefonu snášet slzy svojí ženy Rolandy, se rozhodne nevzdat. „Dělám to, abych jednoho dne nelitoval. Kdyby se tu některé z mých dcer něco stalo, neodpustil bych si to.“ Jeho dcery nenosí šátek, což je v Egyptě akceptováno čím dál méně. Kamkoliv přijdou, snaží se je chlapi hned osahávat.

30 000 eur

O 1 500 kilometrů dál, na severním pobřeží Středozemního moře, připlouvají v těchto dubnových dnech k Sicílii tisíce uprchlíků. Počasí je příznivé. Na jaře a na podzim je moře nejklidnější. Ministři vnitra zemí Evropské unie ale tlačí, chtějí, aby Libye a Egypt lodě zastavily. Odměňují a trestají − penězi, které poskytují, a penězi, které škrtají. Egyptská vojenská junta, jež se snaží upevnit svou vládu, cítí šanci, jak se vůči Evropě prezentovat jako spolehlivá pořádková moc. Pořádá lovy na uprchlíky, zpřísňuje pobřežní kontroly, každý týden zavírá lidi po stovkách do internačních táborů.

Zatímco se Evropa na severním pobřeží moře tváří jako lidumil, na jižním pobřeží je nemilosrdná.

Loď, na které máme plout, je 24 metrů dlouhá a má převézt kolem 300 uprchlíků. To nám říká šéf pašeráckého gangu, který se představil jako Abu Hassan. Loď mu patří. Přišel do naší skrýše, aby znovu získal naši ztracenou důvěru. Malý muž s bradkou si okamžitě dá nohy na stůl. „Tahle cesta je pro mě stejně důležitá jako pro vás,“ říká. Má obavy, abychom si to nerozmysleli a nešli k jiným převaděčům. „Už jsem za vás utratil hodně peněz.“ Výkupné, minibusy, nájem za další a další byty.

Před týdnem prý poslal na loď tisíc bochníků chleba, které jsou teď už pravděpodobně zkažené. Abu Hassan vypráví, že egyptský trh si rozdělili čtyři velcí pašeráci lidí. On je prý jedním z nich, pak je údajně ještě „doktor“, nějaký Hanafi a Abu Ahmed. Loni šly obchody s uprchlíky všem skvěle, jen on sám, Abu Hassan, prý poslal do Itálie 35 lodí. Naše cesta je zahájením jeho letošní sezony a to, jak dopadne, prý rozhodne o úspěchu celého roku.

Slibuje, že nás pobřežní hlídka nechá projet. „To jsou moji lidé.“ Vojákům a jejich důstojníkovi platí za průjezd naší lodi 30 000 eur. Největšími nepřáteli pašeráků prý jsou teď oni sami. „Ničí to celý trh.“ Všichni chtějí z lukrativního obchodu větší podíl. Proto se navzájem sabotují a prozrazují cizí výpravy policii. Před dvěma dny se kapitán plně obsazené lodi vrátil do přístavu a všechny vydal, protože konkurence mu za to zaplatila. Ztráty jednoho jsou ziskem druhého. Prý takhle kazí pověst konkurence, aby si tu svoji vylepšili; ale teď už vše zachází příliš daleko. Velká čtyřka pašeráků se má v těchto dnech sejít na konferenci v Alexandrii a usmířit se.

Stěhujeme se ještě dvakrát. Ale pak, dobře týden poté, co jsme s Amarem opustili Káhiru, to začne. Vyzvednou nás minibusy, vyjíždíme z Alexandrie a běžíme k moři, jak nejrychleji můžeme.

Ochromený strachem

„Běžte, vy zkurvysyni!“ řve kluk, kterému ještě ani nezačaly růst vousy, a mlátí nás holí. „Běžte!“

Pláž je rovná a písčitá. Naši honáci nám přikazují, ať si okamžitě lehneme na zem. Rozdělí nás do tří skupin po dvaceti uprchlících s několikametrovým odstupem. Obézní Husam je tak nepohyblivý, že není schopný si dostatečně rychle kleknout, jeho bratr ho stáhne za bundu dolů.

Pláž je nejnebezpečnějším úsekem na útěku do Evropy. Pláž přitahuje mrchožrouty. Tady se setkávají zloději z pevniny i z moře. V téhle chvíli jsme nejzranitelnější. Uprchlíky na pláži často přepadají bandité, zmlátí je a okradou. Někdy jsou to i pašeráci, kteří, nespokojeni se svou provizí, své pasažéry rovnou i oberou. Navíc může kdykoliv přijít pobřežní hlídka z vody nebo z pevniny, se psy. Moře září světly mocných fabrik a signálních světel nákladních lodí v kotvišti. Abukirský záliv. Jeden z největších egyptských průmyslových přístavů. Pevnina za námi infernálně září červenou, oranžovou a žlutou. Kouř výrazných barev se nám táhne nad hlavami.

„Otče všech sirotků!“ křičí Alaa v extázi na moře.

Amar leží v písku a mluví se svou ženou, jsme na moři, říká, nevím, jak dlouho ještě budu moci telefonovat. Když už nic neuslyšíš, tak jsme to dokázali. A skutečně se k nám řítí dva motorové čluny. Mladí muži mezi uprchlíky vyběhnou jako první, zachytí se trupu člunu a snaží se dostat nahoru, padají a zkoušejí to znovu. Amar zůstává stát, je jako ochromený, má úzkost z davů, chce nastoupit jako poslední, poslední ale často zůstanou na břehu. Naštěstí nás objevuje posádka druhého člunu. Musíme po prsa do vody, abychom na člun dosáhli. Tlačím nahoru tlustého Rabeu, zatímco ho někdo nahoře tahá, pak mi kdosi podá ruku, já ji chytím, vytáhne mě, vleče mě přes palubu, kde už leží bez dechu Amar. Vedle nás se krčí Bissan, dívka s cukrovkou. Kouká na břeh a ječí, její hlas přehluší dokonce i motor.

První člun. Přeplněný člun s uprchlíky. Všechny snímky ve fotogalerii.
První člun. Přeplněný člun s uprchlíky. Všechny snímky ve fotogalerii.

Její matka v černém hidžábu stojí ve vlnách. Zvedá ruce z vody. Volá za lodí, kterou muži už otáčejí směrem na moře. Batoh s inzulinovými injekcemi unáší příboj, vlna jej Bissan vyrvala z ruky. Při naloďování se rodiny často roztrhnou. Děti doplují do Itálie bez rodičů. Z lodi není cesty zpět. Známý ze syrského Dará s rodinou několik posledních týdnů v Egyptě žil a slíbil, že Bissan vlnobitím pronese − protože jako jeden z mála měl plovací vestu. Pak ale dívku prostě strčil do moře. Riskoval její život, aby si sám opatřil místo ve člunu. Posádka druhé lodi ji vytáhla za obě ruce, ale na její matku zapomněli.

Dítě na palubě křičí tak strašně, že muži loď obrátí, klejí, matku vytáhnou a inzulin holí vyloví z vody. Batoh, který dívce zachraňuje život, jí drsně vrazí do náruče. Pak se řítíme na moře, zpěněné vlny kolem nás. Slyšíme, jak lodní kýl naráží na hladinu a jak dívka pořád ještě křičí, úplně bez sebe. Pašeráci na ni řvou, matka a sestra ji uklidňují. Amar se k Bissan přisune a ptá se: „Máš strach?“ – „Ne,“ říká Bissan už klidněji, „já nesmím mít strach. Když budu mít strach, tak mě hypoglykemický šok zabije.“

Z pobřeží už je jen úzký pruh na horizontu. Náš člun má tříčlennou posádku, dva muži jsou u motoru, třetí drží hlídku na přídi. Člun není úplně plný, je nás tu jen devět, všichni se vrhli na první loď. U kormidla je velitel, stojí vzpřímeně, drží kurz na otevřené moře, brzy ale začne klít, u ucha mobilní telefon. „Kde je ten zkurvysyn?!“ řve na ostatní členy posádky. Marně se snaží sehnat kapitána hlavního plavidla. „Říkal, že za patnáct minut bude na místě!“ Najednou boční motor začne přeskakovat, chroptí, vynechává, až chcípne úplně. Nastane ticho.

Uprchlíci pozorují posádku. Muži vyhazují kotvu, pokoušejí se znovu nastartovat. Tahají za šňůru, znovu a znovu. Velitel otevře motor, další volá kapitánovi prvního člunu, který jel dlouho vedle nás, ale pak zmizel ve tmě před námi, aby pasažéry vysadil a vrátil se pro nás.

Pak motor přece jen naskočí.

Člun se zase řítí vlnami. Muž, který drží hlídku na přídi, říká, že už vidí hlavní loď. Ještě prý maximálně pět minut a budeme v mezinárodních vodách, tam na nás egyptská pobřežní stráž nemůže. Jeden z pašeráků nás obchází a chce, abychom mu dali všechny egyptské libry. „Stejně je už nepotřebujete.“ Pak říká: „Támhle je!“ ukazuje na spoustu světel ve vodě. Někde tam je prý hlavní loď. Amar leží na zádech, ruce za hlavou, jemně se usmívá a dívá se na nebe. Před odjezdem si vzal dvojitou dávku xanaxu. Rabea se směje, zdvihá pěsti, plácá Amara po stehnech, září. Poprvé si myslíme, že jsme to dokázali. My reportéři se cítíme podobně, naše pocity se od pocitů uprchlíků téměř neliší. Itálie je na dosah, Švédsko, Německo, nový život, sny, na které se měsíce připravovali – když najednou člun zastaví u nějakého ostrova a pašeráci nás strkají z paluby. Jeden po druhém padáme do vody.

Ruce vzhůru!

„Rolando, nevím, co se s námi děje,“ říká Amar o něco později své ženě do telefonu. „Jsme na nějakém ostrově. Lodě jsou pryč. Nevím, co mají v plánu.“ Pasažéry prvního člunu tu také vysadili, opět se setkáváme s Alaou, Husamem a Asusem. Řekli jim, že nás čluny zase vyzvednou. Ve skupinách se usadíme na pahorcích ostrova. Třeseme se zimou, promočení, vítr ostře fouká. Alaa vybalí igelitové pytle, lehne si do křoviska, které tady všude roste, a natáhne si jeden pytel přes nohy až po prsa. Amar to udělá po něm, navíc si ještě přetáhne kapuci až přes nos, takže jsou mu vidět jen ústa. Abu Hassan, král pašeráků, mu slibuje, že pošle nové čluny. Amar jej bez přestání bombarduje telefonáty.

Jméno pevniny je Nelson Island, jak se dozvídáme později. Je to ostrůvek o velikosti sto krát tři sta metrů. Tady kdysi britský admirál Nelson porazil Napoleonovu flotilu. Když zpoza mraků vyleze úplněk, září písečná pole neskutečným stříbrným světlem. Jako kdyby tenhle ostrov nebyl ani zemí, ani nebem. Jako kdyby to byl nějaký meziprostor vzdálený všemu. Při chůzi má člověk skoro pocit, že by se mu zem pod nohama mohla rozbít jako sklo.

Pašeráci se vrátili, tentokrát s trochu větším člunem. Všichni pasažéři se na něj zase vrhnou, sprintují do vody, bezohledně bojují, odrážejí se od bahnitého dna, všichni najednou se věší na zábradlí, všichni na jednu stranu, takže hrozí, že se člun ve vlnobití převrátí. Posádka se brání ranami holí, mlátí do zoufalců, aby sama nešla ke dnu. Amar zůstává s námi a rodinou Bissan na břehu – zase ta jeho úzkost z davů. Těžce naložený člun se žene na otevřené moře, najednou se ale otáčí. Hned nechápeme. Něco je zřejmě špatně. Pak za pašeráckou lodí uvidíme dva motorové čluny pobřežní hlídky. Dva rychlé stíny s červeně blikajícími světly. Pašeráci házejí uprchlíky do příboje, kopou je, bijí, zavazadla plavou ve vodě. My utíkáme pryč od moře dál na ostrov v bláznivé naději, že bychom se tam mohli schovat.

„Je konec, že?“ šeptá Amar o něco později v hlubokém příkopě, kde se spolu s dalšími čtyřmi uprchlíky schováváme.

Jednu skupinu za druhou nás vojáci vyhánějí z našich děr. V minulosti uprchlíky při zatýkání často stříleli. Někteří se schovávají v příboji za skalami, dokud se nepodchladí a nevzdají. Rodina Bissan se tiskne do prohlubně v zemi a objeví ji jako poslední. Ostatní měli čas jen si lehnout na zem.

Vojáci pročesávají ostrůvek pomocí reflektorů. Blíží se i k naší skrýši, řvou, ať vylezeme. Škrábeme se s Amarem z příkopu s vysoko zdviženýma rukama, oslepeni světlem jdeme pomalu k nim, ale oni najednou střílejí ze dvou nebo tří samopalů jen několik metrů od nás, varovné výstřely ostrými náboji. Padneme na kolena, řvou na nás povely, kterým nerozumím, Amar, který jinak vždycky tlumočí, je strnulý, vojáci nás nutí lehnout si do řady, obličejem k zemi, jsme poníženi. Doklady si musíme položit na hlavu. Někoho kopou svými vysokými botami do zad. Tak končí sen téhle noci.
„To jste si snad mysleli, že už jste na Sicílii?“ směje se důstojník na vojenské lodi, která nás veze zpátky do přístavu. Je se sebou spokojený. Dostane odměnu k platu nebo pochvalu.

Vězení je prázdná místnost o 35 čtverečních metrech se zamřížovaným oknem, z něhož jsou vidět odpadky. Nastupovat musíme ve dvou řadách. Už je to den a půl, kdy jsme naposledy spali.

„Kleknout!“ řve službu konající důstojník. „Připravte se na nejhorší chvíle vašeho života! Dělejte, co říkám.“ Pak nás odvedou do společné cely. Krátce po zatčení nás civilní soud v urychleném řízení v nepřítomnosti osvobodil. Ale moc nad námi má teď National Security Police, něco jako egyptská FBI, která v těchto dnech inscenuje i vykonstruo­vané politické procesy vojenské junty. Nikdo nám neřekne, jak zní obžaloba, nikdo nám nevysvětlí řízení. Prostě nás zavřeli do téhle místnosti, 59 mužů a žen a dětí, ležíme na holé zemi, protože tu nejsou žádné postele, přikrýváme se posledními suchými kusy oblečení. Teprve později nám přátelé, jimž smíme zatelefonovat, přinesou deky a jídlo.

Ve větších městech na pobřeží vznikají v současné době internační tábory pro zajaté syrské uprchlíky. Ten náš přitom vypadá na jeden z těch lepších. V jiných je více než 200 lidí bez jídla a čisté vody.

Soudí nás nějaký úředník v hnědém obleku. Jednoho po druhém nás předvádějí k výslechu. Nepředstaví se, teatrálně si pohrává s hlasem. Výslech s ním je rituál našeho podrobení. Amar je u něj dvě hodiny. Když konečně vyjde z vyšetřovací místnosti, je jako vyměněný. Amar, ten chytrý muž činu, středobod své rodiny, který si i v zajetí zpočátku dokázal udržet humor a chuť do života, se očividně rozpadá. Tupě sedí, víčka většinu času zavřená, kamenný obličej.

My reportéři jsme při zatýkání museli prozradit skutečnou identitu. Stejně jako všichni ostatní jsme obviněni z ilegálního opuštění země. Vyjednává za nás německé a české velvyslanectví. Po devíti dnech nás vyhostí do Turecka.

Alau a Husama propustí za dva týdny. Smějí zatím zůstat v Egyptě a rozmýšlejí se, jestli to znovu zkusí přes moře. Tlustý Husam na to chce trénovat.

Rabeu po třinácti dnech deportují do Turecka. Egyptské vízum, které předložil, bylo falešné. Plánuje, že v následujících týdnech zkusí na lodi přeplout Egejské moře.

Amar zůstane ve vězení nejdéle a je vyhoštěn po šestnácti dnech. Protože nechce do Sýrie, rozhodne se pro Turecko. Bere dvě tabletky xanaxu denně. Nemá žádnou naději, že v dohledné době uvidí svou ženu a své tři dcery.

Zedníka Asuse, který naši skupinu tak často rozesmál, díky náhodě propustí první den. Zkusí to ještě jednou lodí, za čtyři dny se dostane na Sicílii a o něco později do Švédska. Brzy se chce oženit.

Autor textu Wolfgang Bauer (1970) je německý reportér. Studoval islámská studia, historii a geografii. Kmenový autor týdeníku Die Zeit.

Autor fotografií Stanislav Krupař (1972) získal za snímky otištěné v této reportáži první cenu Czech Press Photo (2014) v kategorii Reportáž a také Cenu UNHCR.

Reportáž vyšla v magazínu Die Zeit číslo 23/14. Mírně upraveno pro české vydání.

Další snímky ve fotogalerii

— Wolfgang Bauer

Advertisement