I kostýmy hrají, mají v sobě detaily, které dokreslují charakter postavy, říká kostýmní výtvarnice

Loňský rok patřil dvěma velkofilmům – Oppenheimerovi a Barbie. Pro který z nich by vás lákalo dělat kostýmy?

Barbie určitě byla zábava, je to barevné, hravé a kreativní. Ale já mám obrovskou slabost pro historii, takže by vyhrál Oppenheimer. Připravit kostýmy do historického filmu je náročnější, musíte si nastudovat dobové reálie, každá etapa má oblíbené materiály, střihy, takže se pídíte po podstatě tehdejší krejčoviny, ale právě tohle mám moc ráda.

Reklamují diváci, když v dobových kostýmech najdou chybu?

Spíš než na oblečení upozorňují na to, když třeba herci mají zbraň, kterou v daném období mít nemohli. Já se opravdu snažím o dané době zjistit co nejvíc, abych žádný přešlap neudělala. V historii byly například určité barvy, materiály a střihy určené pro svobodné ženy a jiné pro vdané. Navíc u zahraničních produkcí bývá zvykem, že máte k dispozici odborníky, se kterými můžete konzultovat.

Pro laika mohou být matoucí všechny profese, které se u filmu starají o kostýmy. Je tam kostýmní výtvarnice, stylistka či kostymérka. V čem se liší jejich práce?

Šéfem kostýmního týmu je supervizor, který řídí veškeré práce, logistiku a lidi. Kostýmní výtvarník navrhuje kostýmy a společně se svými asistenty je připravuje podle toho, jak mají v jednotlivých scénách do nejmenších detailů vypadat. Všechny tyto informace dostanou kostymérky, které oblékají herce a komparz. Kromě nich jsou na place někdy i osobní kostymérky, starající se jen o jednoho konkrétního herce či herečku. Do týmu patří také krejčové, patinéři nebo nákupčí.

Kolik lidí dohromady připravuje kostýmy pro jeden film?

Když jsem dělala Gladiátora, kostýmy chystalo okolo osmdesáti lidí. Štáby pro streamovací platformy čítají plus minus čtyřicet lidí. Řídit takový tým už je manažerská práce, k tomu musíte hlídat rozpočet a být připravená na neustálé změny. Máte připravené kostýmy, začne natáčení a kameraman s režisérem rozhodnou, že původní záběr není podle jejich gusta, přemístí herce jinam – a kostým najednou nefunguje. I kostýmy totiž hrají. Dovedou v jednotlivých záběrech herce nebo herečku nechat „vystoupit“ nebo naopak „zblednout“. Když se změní kompozice, musíte rychle vymyslet, jak kostým předělat.

Pojďme na úplný začátek filmu. Vybrali si vás jako návrhářku kostýmů, dostanete scénář a začíná se dít co?

Na přípravu mám většinou dva měsíce. Udělám si takzvaný breakdown scénáře, to znamená, že si vypíšu hlavní postavy, počty exteriérů a interiérů a začnu komunikovat s režisérem a scenáristou, abych se dozvěděla víc o životě postav. Potřebuji vědět, odkud pochází, co prožily, jak žijí. Když hlavní hrdina žije s maminkou, promítne se to i do toho, jak chodí oblékaný. Pro kostýmy jde o detaily, které charakter postavy dokreslí vizuálně. V dalších týdnech se sejdu s architektem a kameramanem a dostanu fotky lokací. Poté začne nákup konkrétních látek, chodí se do půjčoven pro oblečení pro komparz. V té době se už šijí i kostýmy pro herce. Někdy jsou však do poslední chvíle třeba na hlavní postavu vybráni dva adepti.

To znamená, že nevíte, koho vlastně oblékáte?

Vím, kdo je ve hře. Ale je potřeba improvizace, kostýmy nejde napasovat univerzálně, na každém působí jinak. Někdy je to stres, věci se mění na poslední chvíli, rychle se přešívá, ale i to mě na mé práci baví.

MILÝ KEANU REEVES

Říká se, že člověk by se neměl potkat se svým idolem, aby nebyl zklamaný. Vy jste spolupracovala s mnoha hereckými hvězdami. Platí to tvrzení?

Z povahy mé práce je jasné, že vztahy s herci jsou svým způsobem velice osobní. Záleží mi na tom, aby se se mnou cítili příjemně a uvolněně. Ano, jsou specifičtí, někdy mají manýry, bývají citlivější, někteří jsou zahledění do sebe, ale to je asi v každé profesi. Spíš než zklamání jsem zažila, že místo očekávané nafrněné hvězdy přišel někdo, kdo byl naopak moc fajn.

Kdo byl fajn?

Vzpomínám třeba na film Z pekla s Johnnym Deppem. Předcházela ho tehdy pověst bouřliváka. Na plac však přišel člověk s úžasným chováním, velmi citlivý a starostlivý vůči všem, kdo s ním pracovali. Z poslední doby bylo příjemné setkání s Keanu Reevesem, který je svou milou povahou známý. Mně se to jen potvrdilo. Má zkušenost je, že ty největší hvězdy bývají nejskromnějšími a nejpříjemnějšími lidmi.

Mají tyhle velké hvězdy šanci uchovat si kontakt s obyčejným světem?

Jsou herci, kteří žijí opravdu v bublině, do které si pouští jen pár vyvolených. To pak ráno čekáte, v jakém rozpoložení přijdou. Dost se jich ale snaží zůstat normální, i když to není snadné. Popularita pro ně není vždy příjemná, nejsou anonymní, namáhavě si uchovávají soukromí. Zároveň ale vědí, že když se chovají mile ke štábu i k fanouškům, dostanou další pracovní nabídky. To je to, co je královsky živí.

Spolupracujete primárně na zahraničních projektech. Ty české vás nelákají?

Spíš nebylo tolik příležitostí. Žila jsem v Anglii a u filmu jsem začala pracovat se zahraničními štáby. I když jsem se pak vrátila domů, za prací jsem odjížděla do celého světa. České produkce možná získaly pocit, že jsem pro ně nedosažitelná a odmítla bych je. V posledních letech se to ale trochu zlomilo. Oslovil mě například režisér Biser Arichtev, se kterým jsme udělali úspěšné seriály Kukačky 2, Guru a O mě se neboj.

ZABITÉ TALENTY

Už odmala vás to táhlo k umění?

Dlouho jsem si myslela, že nemám žádný talent. Ráda jsem malovala, v deseti jsem se sama naučila na šicím stroji a šila pro sebe, pro mamku a starší sestru, pro kamarádky. Nevnímala jsem to ale jako nějakou speciální dovednost. Když se rozhodovalo, kam jít na střední školu, výchovná poradkyně mi řekla, že ničím nevynikám a mám si vybrat mezi gymnáziem a zemědělkou. A protože jsem se bála, aby mě komunisti pustili na vysokou, zvolila jsem druhou možnost. U uměleckých talentů je dodnes problém, že pokud není v rodině úspěšný umělec, tak vás pravděpodobně budou zrazovat: „Hlavně nedělej umění. Nejdřív vystuduj pořádnou školu!“ Odmala je vám dáváno najevo, že jste se narodili s talentem, který za moc nestojí.

Takže rodičům radíte podporovat děti, i když je jim umění na hony vzdálené?

Dát dětem šanci je minimum pro to, aby si zkusily uspět. Hodně mých vrstevníků říká: „Ty máš krásné povolání.“ A ukazují mi své výtvory, které dělají s radostí ve svém volnu. Profesně se ale věnují něčemu, co je nenaplňuje. Kolik je to zabitých talentů! I proto jsem se zapojila do projektu Den pro školu, kde přednáším studentům a ukazuji jim svou profesní cestu. Vystudovat lze i jiné školy než gymnázium. Lidé mají různé talenty, je dobré je rozvinout. Mám tak v hlavě ještě jeden projekt.

Prozradíte jaký?

Mým snem je tvořivý dům, kde by mistři svých řemesel vedli workshopy a svou vášeň předávali dál. Děti a mladí lidé by si s nimi řemesla osahali, viděli by třeba, jak se stříhá látka, jak to vypadá, když opracovávají dřevo, co všechno lze z něho udělat. Nemají teď místo, kde se tyhle věci naučit. Třeba je to inspiruje a řeknou si, že by tohle chtěli dělat. Jinak řemesla opravdu zmizí.

Není problém i v tom, že řemeslo ztratilo prestiž, učňovské školství degraduje?

V tomhle českému školství ujel vlak, nedivím se rodičům, že nemají snahu své děti posílat na učiliště. I když mají talent, v učebních oborech není téměř z čeho vybírat. Základ je, aby tam učili lidé, kteří dělají řemeslo s láskou.

Vy jste po zemědělské škole vystudovala oděvní tvorbu na vysoké škole a po zkouškách jste odjela se sestrou do Anglie. S jakým plánem?

Bylo po revoluci, mohlo se svobodně cestovat a nás lákalo zkusit žít jinde. Chtěla jsem se naučit pořádně anglicky. Myslela jsem si, že za půl roku si udělám zkoušky a vrátím se do Prahy, nakonec jsem tam zůstala tři roky. První měsíce byly nejhorší, neumíte pořádně jazyk, rozkoukáváte se. Ale pak se to zlomilo a začalo mě to tam bavit. Hodně jsem pracovala: uklízela, učila děti kreslit, dělala v hospodě. Celý týden jsem měla poskládaný až z šesti různých brigád, abych si vydělala na jazykovou školu a na zkoušky.

Kde se v tom vašem příběhu zjevily filmové kostýmy?

Do hospody, kde jsem pracovala, dorazila parta kamarádů slavit narozeniny a s jedním z nich jsem po čase začala chodit. Po pár měsících mě vzal ke svým rodičům, a když jeho tatínek zjistil, že mám vystudovanou výtvarnou školu, navrhl mi, jestli mu nechci předělat pracovnu. Nadšeně jsem to přijala.

To jsme stále dost daleko od kostýmů.

Už moc ne. Když jsem totiž do jeho pracovny přišla, zaujala mě tam spousta fotografií na zdech. Na jedné byla Meryl Streep a její osobní věnování: Děkuji ti za spolupráci, těším se na další projekt. A tak jsem zjistila, že táta mého přítele je filmový producent a fotka je z filmu Vzpomínky na Afriku. S předěláním byl tak spokojený, že mi nabídl, ať pomohu filmovému štábu, který bude natáčet film v Česku. Osvědčila jsem se a dostala od něj doporučení a další kontakt, tentokrát na výtvarnici, která chystala kostýmy pro film točený v Praze. A ona mě do svého týmu vzala.

Dočetla jsem se ale, že váš start u filmu nebyl úplně jednoduchý. Je to tak?

Začátek byl hodně krušný. Lidé v týmu se ke mně nechovali úplně hezky. Byla jsem jim podezřelá – česká holka, kterou dosadili z Anglie. Vztahy byly až toxické, od té doby mám zásadu, že nepracuji s lidmi, s kterými nesouzním. Ani ve svém týmu nechci nikoho, kdo se k ostatním chová špatně. Tehdy jsem probrečela každý večer, říkala jsem si, že tohle nedám, raději půjdu někam překládat nebo doplňovat zboží do regálů. Ale jeden z producentů mě povzbuzoval, že filmový byznys někdy takový je, že to musím dát.

Je filmový byznys drsný?

Čím jsem starší, tím víc pozoruji, že je to jen o tom, jak si člověk nastaví hranice a jak si váží sám sebe. Je to škola, jak se sebou pracovat, mít se rád a respektovat sebe i ostatní.

Co pro vás profesně znamenal covid?

V půlce března (2020) přišel lockdown, prvního dubna měl začít roční projekt historického seriálu. Byla jsem závislá na natáčení, a když se vše zastavilo, byla to ukázka, co se stane, když sedíte na židli jen s jednou nohou. Ze dne na den jsem byla bez příjmů, ale mám dvě děti, o které jsem se musela postarat. Rozhodla jsem se vyzkoušet online prostor. Na sítích jsem si musela vybudovat svou komunitu, které jsem pak mohla nabízet konzultace ohledně stylingu. Začala jsem točit videa s ukázkami, jak se věci kombinují, jak si vystavět úsporný šatník. Lidi to bavilo a ptali se, odkud mám své oblečení. Protože nemám konfekční velikost a mám věci ušité na míru, nemohla jsem jim poradit, kde je koupit. A tak vznikl ateliér SLUŠÍTO, který jsme založily s Lucií Řezbovou, mou kamarádkou a spolužačkou z výtvarné školy, která je přebornicí na střihy.

Filmy se už ale po covidu zase točí ve velkém. Vy se chcete vracet, nebo se už spíš držíte v Praze?

Minulý rok, po dokončení filmu s Keanu Reevesem, jsem se rozhodla dát si na chvíli pauzu a intenzivně se věnovat tvorbě našeho oděvního ateliéru i edukaci lidí o módě a její udržitelnosti. Ve filmovém byznysu ale dál působím. Je to moje vášeň a práce, která mne baví.