Umělé cosi. Když výtvarník experimentuje s umělou inteligencí

Dlouhodobě se zabývám digitální malbou a úpravou tužkových kreseb v počítači. Jakmile se objevila možnost využít obrazovou umělou inteligenci, neváhal jsem a začal s ní experimentovat. Objevovaly se názory, že AI vezme výtvarníkům práci, ale toho jsem se nebál. Říkal jsem si, že pokud to neprozkoumám, nezjistím nic, a skočil do toho po hlavě. 

Fascinuje mě, že AI dokáže během pár minut vygenerovat tuny fotek třeba robotické hlavy, která je mixem motýla, motoru, mumie a potápěče; jako inspirace to funguje bezvadně. Můžu podle toho kreslit stejně jako podle fotky. Věrohodnost stínování, osvětlení a modelace je perfektní, takový Google vyhledávač na druhou. Ovšem pokud chci vygenerovat něco přesnějšího, např. představu, kterou nosím v hlavě, obvykle pohořím. Nedokážu AI ohnout natolik, abych vytvořil to, co si skutečně představuju. AI se mi snaží vyhovět a stvoří „cosi“, co sice nesplňuje kritéria mé vize, ale je natolik sugestivní, že mě může svou falešnou náhražkou odvést jinam – pokud se poddám, můžu se utopit v nekonečném koktejlu vizuálního mainstreamu. Tím spíš naopak zase beru do ruky tužku a házím kompozici na papír. Zatím v tom lítám ode zdi ke zdi, ale beru to tak, že AI je vedle tužky, počítače, pravítka nebo drátu dalším z nástrojů, které mi pomáhají.